Thielli
Milé milovnice zvěře,
musím se s vámi podělit o své poetické ráno.
Po kratší procházce mlžnou Praheou jsem pusinkám dala snídani. Kousky libového syrového hovězího. No a pamatujete, jak černá má občas problém se syrovým a že ty snídaně také moc nejdou, vrtá se v tom jak děti ve školce.
Tak nad ní vždycky stojím, aby nikam neodcházela (ano, přesně, jak nade mnou stála ta kráva učitelka ve školce, když jsem nechtěla dojíst tlustý maso.) A ona se snažila, žvýkala to snad dvacet minut těch pár kousků…
a já jí říkala, tak už nemusíš a chtěla jí odvést… ale ona se zase vrátila a vzala si další kousek, snad aby mi udělala radost…
a pak…
pak pomalu odešla do obýváku…
nahrbila se…
a to jsem už fofrem čapla ten kobereček nad kterým stála…
No. Stejně na něm pár menších kousků přistálo.
Tak jsem nabrala na lopatku ten žvanec hovězího obalený slizem a do druhé ruky ten kobereček.. že ho tedy stejně musím vyprat a že z něj jen sklepnu z balkonu ty malé kousíčky slizovitého masa.
A klepla jsem.
Ano! Přesně tak! Všechny jsem jsi tím klepnutím poslala do obličeje.
Stála jsem pak před zrcadlem, obličej posetý jak od pravých neštovic a na lopatce patnáct deka vyblitého hovězího.
A to mám za to. To mám za to, že jsem nad ní stála, jako nade mnou před padesáti lety stála ta kráva ve školce.
Amen.