Thielli
Mávám všem z postele, zdravím ty šťastné, co jsou zdravé.
A zatímco já jsem stále v posteli za lívanec, moje sestra si vyrazila na výšlap. Ona je něco jako Petrs, podobná diagnóza. Na starý kolena začnou blbnout, kozy jedny. (Zase lepší než mužská varianta, která vzdoruje věku tím, že zakládá narychlo kolem padesátky ještě druhou rodinu…)
No nic, před oběma kozama samozřejmě smekám…
Sestra mi psala, že původní plán přechodu vzdali. Že poté, co deset hodin stoupali, došli k poslední ferratě, kde je od lana dělil úsek sto metrů bez jištění, navíc na té skále visel brečící kluk, který nemohl ani nahoru ani dolů a ani oni se k němu neměli jak dostat. Ale zavolal si vrtulník a ten ho naštěstí vyzvedl. Sestra si prý hrábla na dno svých sil, i slzy byly… ale stejně. Začala s tím po čtyřicítce, má můj obdiv.
Tři obrázky pro představu. Na první ségra, na druhé přítel a ten kluk na skále, na poslední už si ho naložili.
Jedna příhoda se šťastným koncem.
Říkám si, jak to tam nahoře musí být hrozné, když vidíte někoho, kdo potřebuje pomoct a nejde to…
