Thielli
Nedostatkem kontaktu s pséky při procházkách díky té invazi bakterií ve mně, jala jsem se procvičovat hlavičky v obýváku.
Jako vím, že se cvičí jen s jedním psem. Už. Po osmi letech. Když jsem to ještě nevěděla, bylo to takové živelné obě najednou nebo jedna čekala za dveřma.
Řekla jsem si ale, že je to ostuda a že se vrátím do první třídy a začneme cvičit odložení. (obě mají odložení venku a funkční – s výjimkou, že jde třeba za plotem Molly… to hnědá nedá. asi nikdy…)
ale doma? aby jedna čekala v rohu obýváku a dívala se, jak druhá cvičí? nikoli.
Tak jsem se rozhodla na starý kolena je to zkusit učit.
Hnědá to pochopila hned. Pochopila, že když na povel „na pelíšek“, odejde na pelíšek a tam bude čekat, budou k ní létat odměny v podstatě za nic, jen za to čekání.
černá… no, co budu psát, že ano. černá to nepobírala. Takže povel byl opakován, černá byla naváděna… chvilku dala a pak se jala opět se vrátit k učitelce… 🙈 opět s radostným úsměvem blbečka a mávajícím ocáskem…
takže zase „Eliette – na pelíšek!“
No a hnědá, která už půl minuty nedostala povel pro sebe – odkráčela na vetbedku vedle pelíšku, tam se uložila a mrkala pravým okem na černou.