Thielli
Fifi,
už se roztékáme v Prahe.
Myší úlovek – problém byl, že jsme couraly po sjezdovkách při západu slunce, cvrkání pomalu ustávalo, kytky se vlnily ve větříku, nad horami už se dělal opar, holčičky si pobíhaly, počuchávaly…
a do toho černá udělala jeden skok, pak zvedla hlavu od země a z huby jí neskutečně pištělo a naříkalo. Řekla jsem „pusť“. Chyba. Pustila a já na zemi viděla prokousnutého rejska, ještě živého, z břicha mu lezly vnitřnosti a na zoubkách v tlamičce krev. Ležel na zádech a umíral a plakal. Asi dvě minuty. A já stála nad ním a bulela jsem. Nikde nic, čím bych mu to trápení zkrátila.
Připomnělo mi to situace z dětství, kde se zpětně zlobím na své rodiče i prarodiče…
Děda dával kolem chaty pastičky na myši. A nejednou se do ní chytila sýkorka nebo jiný ptáček. Ta past ho nezabila a já ho tam našla…
A naši – naši místo aby nešťastného tvora vzali a ukončili mu trápení, nechali mě ho „ošetřovat“, že jako kdyby se ještě uzdravil. Já jsem mu udělala v košíku postýlku z trávy, dala jsem mu do mističky vodu a seděla u něj a čekala, že se uzdraví… no a pak jsem mu kopala hrobeček. A bulela.