Fifi
DEN 4.
Od rána začal najíždět zbytek účastníků tábora, takže po klidnějším dni nastal větší ruch a šrumec, CBD kapky zase aplikovány. Oproti agiliťákům má zdejší osazenstvo psiska vždy pod kontrolou, nic nepoletuje na volno. S Pepinem jsem se šla projít a vycachtat ho na plážičce v Labíčku. Kdybyste ho viděli – vlezl za mnou do vody poměrně hluboko, skoro po kohoutek. Stál v mírným proudu a pískal, vypnul se mu neuron a nevěděl, jak z vody ven. 😀
Odpoledne se přecvaknul do módu extranetvor. Nestíhal čůrání, zvednul nohu a rozhlížel se, pustil pár kapek, pak nic, pár kapek, pak konečně trošku víc… Kámoška se mě ptala, proč tak hodně čůrá, na dálku to tak vypadalo, když jsme tam stáli třeba 5 minut.
Projít v uctivé vzdálenosti kolem ostatních psů? Utopie, magor šel ihned do útoku, totál nevnímal, agrese jak prase, chvilkama to zkoušel otočit i do mě. Připadala jsem si hrozně, známí po mně udiveně koukali, co to mám za šílence. Někteří totiž nepoznali, že nejde o Troldíka, pruhy jako pruhy. Vycházka s Růženkou a její plování v Labi bylo balzámem na mou duši.
Zničená fyzicky i psychicky jsem Pepina probírala s holkama večer při grilování, co s ním, jak na něj. Všechny dosavadní nápady z brainstormingu byly v jeho případě k ničemu. Jednu chvíli se nám hodně rozjely brikety a gril se musel trošku utlumit vodou z flašky. BLIK! V hlavě se mi při té činnosti rozsvítilo – TO JE ONO! Vždyť tohle zná ze zahrady, princip PET lahev, voda, povely! Rozhodla jsem se to další den zkusit, při prvním náznaku agrese mu dát sprchou najevo, že neřeš, moje starost, ať tě to ani nenapadne. S láskou jsem uložila kokosa na noc do auta a šly jsme se žabičkou spát. (Ta si spaní coby jedináček náležitě užívala, to byla tuna drbání a tulení… 🙂 )
DEN 5.
První ranní venčení bylo opět strašlivé. Šel po psech, dětech na kole, lidech, opravdu byl svému prostředí velmi nebezpečnej. Deprese a únava se začala hlásit o slovo, naštěstí mi kámoška dala malou plastovou lahvičku od vody (s 1,5litrovou magnoškou jsem se vláčet nemohla). Dala jsem si ranní kávu, naplnila lahvičku, nádech a šlo se na věc. Zrůda vypuštěná z klece hned nabrala na káblu směr jakýkoliv nepřítel. NEDĚLEJ TO!!! Zařvala jsem tak, že se lidi i na druhým konci louky otočili, dala jsem do toho všechno zoufalství, zmar a pocit beznaděje, intonačně to znělo děsivě. Současně dostal Pepin jen mírnou spršku vody po straně hlavy, zmáčkla jsem lahvičku bez víčka.
Lidi, to bylo, jak když dostal elektrikou na nejvyšší výkon. Připlácnul se k zemi, ocas mezi nohy, otočka a začal po mě lézt a omlouvat se, udobřovat si mě. 🙂 Od toho okamžiku mi někdo vyměnil psa. 😀 Když se podíval na zdroj svého strachu (= důvod k agresi), stačilo říct NE!, TADY, velká, klidná pochvala (hlubokým hlasem „šikovnýýý, pašááák“ a masáž uší, zad v rámci hlazení) a pokračujeme v chůzi. Dokonce začal sám odcházet od zdrojů na druhou stranu před povelem, krásně na mě reagoval.
Kamarádky zíraly a gratulovaly mi, pochvalami nešetřily. Taková blbost s PETkou a jak to zabralo, nevěřícně kroutily hlavou. Po zbytek dne už venčení nebylo jak z hororu. Pepinovi to šlo parádně a mně stačil v kapse jen kousek lahvičky, odstřihla jsem jí horní půlku. Když to vypadalo, že měl náběh na agresi a nevnímnul moje NE!, stačilo jen mírně stisknout v kapse ten antiklikr (jak jsem si to nazvala, prostě označovadlo nežádoucího chování), ono to potichu zarachtalo, jak když sešlapujete PET lahve, a problém byl vyřešen. 🙂
Asi nemusím popisovat, jak obrovský pocit úlevy mě zaplavil. Grilovačka byla hned o něco veselejší, spát se šlo s klidnější duší. Akorát teda byla pěkná kosa, oblečenou Růžici jsem v noci ještě přikrývala extra peřinkou, Pepin měl vestu v autě a škvíru ve dveřích, ráno byl celej spokojenej a vyhřátej.