PetraK
Musela jsem kouknout, páč jsem zvědavá, i když to mám bez zvuku, ale kdoví kdy se pak k tomu dostanu.
Zamlžily se mi brýle tichou vzpomínkou. Na flekatý utržený ruský kolo, který venčilo mě a ne já ji 😒….. udělalo se mi nevolno a rozbolelo mě zápěstí, loket a dva prsty na pravý ruce, který mi tehdy urvala. To já nechci trumfovat, Fifi, vůbec. Vím, žes s ním odvedla taky obrovský kus práce, ale tohle je krása! Opravdu, krása. Já se bála chodit po schodech z baráku ven – a to nemuselo mrznout. A trvalo to, trvalo to, trvalo to. Nelžu. A utržený ruský kolo nastávalo i v rámci venčení. I dneska – protože ano, přesně jak píšeš – po tisící a tisící se to nezapíše, nějaká chybka v softwaru – po těch sto letech práce, když vycházím z branky, musí sedět, za brankou musí sedět, musím ji mít pořád na očích, a být ready zasáhnout. Tohle je blbý, to, že se jim to nezapisuje. Na to si zvyknout, to byla velká fuška, to se přiznám. Protože to člověku evokuje, že to celý dělá špatně. Ne, nejspíš nedělá, ten pes takový prostě je.
Ale krásně potom přišel, krásně. On to člověk sám asi nevidí, ty velkoposuny. Pamatuju si jak nás prvně pochválila paní sousedka – její muž myslivec, starej pán, Tali moc obdivoval – že nám to jde líp a líp a mně to vůbec nepřišlo, byla jsem zrovna nějaká zoufalá /to ostatně dlouhodobě tehdy 😀 / a tak mě to pohladilo po duši. Tak já doufám, že naše pochvala Tě taky pohladí po duši, neb vím, jak to člověk potřebuje.
Já jsem teda dělala a dělám – Thielli viděla – to, že pokud pes nejede to, co má, tak obratem jede za bránu a já jdu třeba pěknej kus pryč /když tam byla Thielli, nešla jsem na tak dlouho, jen jsem popošla/. To zpravidla udělá restart.
evnima, jebat a cukat s nim nechci (na obojku ma max mirny tlak)
znám, hrozně mi vadilo s Tali to, co sama sobě provozuje na obojku. Postroj bohužel nepřicházel v úvahu, to byla neovladatelná vůbec, dokázala se z toho vyvlíknout, též přetrhnout, stejně jako kvalitní poctivej řetízkovej obojek. Já vůbec nechápu dynamiku jejího pohybu, tu sílu v tom krku /asi jak s ní furt právě jebali o zem při tom jejich daaaun!, tak byla-je prostě imunní/ a jak jsem byla ščastliva, když jsme pak konečně na ten postroj přejít mohli.
To nevnímání je blbý, blbý, blbý, protože prostě nemá člověk s kým pracovat. Jedině, jak jsem říkávala, venčit na oplocený betonový sterilní ploše 😀
když předváděla svoje hysteráky, natvrdo jsem se otočila a šlo se domů, na místo a fertig, konec srandy. Za asi stotisíc opakování jí pak dokapalo do hlavy, že si takhle moc neužije a stačilo už pak jen se otočit a ten odchod domů naznačit, uklidnila se a na chvíli se nahodila.
Co nám taky pomohlo bylo psí hřiště, kde jsem ji mohla pustit, učit ji si hrát se mnou a při pozornosti ji nechat za odměnu si to tam zkoumat. A taky nám pomohlo skákání tam přes překážky, to ji bavilo. A další co mi pomohlo asi nejvíc, byl aport s liščí kožešinou, těžší takovej a tam přes ten aport jsem ji vedla k tomu, že nás práce spolu může bavit. Nepomohly by u Pruhů třeba takový ty kruhy? Jak máš dva, střídáš je v házení, přetahování? Zkusila bych ho během venčení rozehrát se mnou – aby mě honil, hrát si na babu, poprat se s ním, jako se s ním pere Růžice.
Já ale vidím, ne světýlko v tunýlku, ale obří světlo, moc hezky pak přijde.