Thielli
Mayo,
pokud pominu historické obrazy, které byly tím lepší, čím byly blíže ke skutečnosti a které tím pádem od doby fotografie ztratily zčásti tuto svou funkci, pak je nutné odlišit řemeslo od umění a umění od dekorace.
Nedávno jsem viděla nějakou reportáž z Číny, kde v nějakém příšerném skladu seděli řemeslně výtvarně nadaní lidé a malovali kopie slavných obrazů. Byla to fabrika na ručně malované kopie, mydlili tam jedny Goghovy Slunečnice za druhými… a pěkně tlustou vrstvou olejových barev… jako pravé! 😄
To není umění, to je dekorace.
Dnes se považuje za výtvarné umění cokoli, co vyvolá nějakou reakci. Nemusí být kladná. Líbí/nelíbí je často až na konci… na začátku je fyzika a chemie. To, co vidíš se ti promítne do tebe a chemikálie v tobě začnou pracovat.
Nebo také nezačnou.
Líbí-nelíbí patří spíš k té dekoraci. Co jednomu přijde vkusné, druhému ne. Mnozí považují za umění to, co je ve skutečnosti jen dekorací a co je leckdy definováno jako kýč. A konec konců i kýč v tobě může spustit tu chemii… jenže kýč jde přímo útokem na to „aby se ti to líbilo“ 😊
Televizi nesleduji, ale předpokládám, že na těch půdách tahali takové ty lidové mazanice ala staré umění typu „květiny ve váze, zátiší s bažantem, naše ves, pasačka krav…“
a když už jsem se tu tak rozkecala – přiložím obrázek „někdo vidí – někdo nevidí“. Kupka. Ještě než se úplně pustil do abstrakce. Autoportrét. Zjevně rychle malovaný. Ten, kdo nevidí, by nikdy nepoužil na obličej zelenou barvu. On jí tam fláknul a „prostě to tam je“. 😊
Naopak Denny ve fotce stromu filtrem zrušila celou škálu barevných pixelů, které odpovídají realitě… a zase „to tam je“.
Prostě fyzika a chemie a naše třaslavé mozky. 🙂
- Odpověď byla upravena před 1 rokem uživatelem Thielli.