Thielli
Fifi
pudlí provazy jsem ještě nikdy neviděla naživo. Byla to prý velká móda, ale právě pro tu nepraktičnost móda odešla jak přišla. Neumím si to představit to udržet ani náhodou. Smekám před majitelkou i před psem, protože běhat s tím… to je jako běhat s rozpuštěnými dredy.. ale děkuji za fotky! Moc!
Bych nechtěla, aby mě ti dva pruhatci honili…
čůzy
Denny, viděla jsem to vždycky stejně. Ty čůzy. A pak mi jednou sousedka na chatě, stejně stará „holka“, kterou znám od dětství a která je obvodní lékařka na menším městě řekla, co by za takovou čůzu dala. A vyprávěla o své hodné sestřičce a o lidech, co tam k ní chodí… no, jako bych dnes nechtěla být učitelkou, nechtěla bych být ani obvoďačkou. Lidé se jí prý v čekárně i poprali. A stejně jako děti už nesedí ve škole s rukama za zády, ani pacienti už dnes nejsou se sraženýma patama, jako to bylo kdysi. Nechtěla bych, aby to bylo jako kdysi, ale věřím všem, co jsou takhle v první linii při práci s lidmi, že to musí být někdy pěkný mazec.
Jinak samozřejmě stejně jako ostatní přeji, ať se dáte zdravotně brzy dohromady.
Mirko
podepisuju se rovněž pod Kuskuse
Já bych ti jako psycholog dala omalovánky. Mřížky s 24 políčky a pastelky k tomu. A ty bys každou hodinu vybarvila barvou, jakou bys přiřadila k prožité hodině. A pak bych si s tebou sedla nad těmi temnými barvami a povídala si o tom, co ty můžeš udělat s tím, aby byla příště barva jiná a pokud s tím nemůžeš udělat nic ty, pak zda existuje někdo, kdo může a pak jestli ten někdo je toho schopen a pak jestli ty jsi dokázala toho člověka požádat o to, zda by to pro tebe udělal… a teprve pokud bys tímhle řetízkem prošla se samými NIC/NE, vzala bych to jako danost, jako to že leje vodorovně třeba a víc bych to neřešila… a u toho zbytku bych brala jedno okénko za druhým, pěkně pomalu, postupně, jako když učíš pejska… 🙂
Myslím na tebe také, jako ostatní.
Zlatka
V Praze taky zatím čápi nejsou. ???