Fifi
Moon. Pche. I kdyz namesicna jsem z nej doted. Neznely a divny jmeno.
Kdyz jsem toho prcka vyzvedavala v prosinci (sileny pocasi, akorat kalamity) na benzine jak prekupnice, netusila jsem, do ceho jdu. Jdeme. Hodni lide bydlici kousek od nas jeli pro pruhatou segru Mishu, takze jsem mela stene naservirovany i bez 200km cesty tam a zpet skorem u nosu. Otevrel se kufr, tam dve ujeceny, poblity, posrany stenata. „Moon“ si jako suveren prokracel benzinkou, sup do auta a zacalo to. Jekot. Straslivej jekot, vriskot, stekot krizenej s hysterickymm zachvatem.
Hysteraky se opakovaly i doma. Na Ruzici, ktera teda cumela, co jsem to dotahla, utocil natvrdo pres mrize (prakticka, ne prilis esteticka zalezitost, z kari siti navareny dvirka do futer k rozdeleni kuchyn-chodba a obyvak-dalsi pokoj). Doma ten divnej tvor v dobe nepritomnosti nesel nechat, rval klec doslova jak silenej, separacka jak vysita. Zacala jsem ho tedy vozit vsude v aute s sebou, zima nezima, mraz nemraz (vesticka zateplena, ve ktery vypada jak pan Housenka zakoupena). Vic nez tyden jsem nevedela, jak mam to zvire oslovovat.
A pak jednou, kdyz zase rval v aute, se mi vybavil pan Hanzlik. Postriziny. PEPIN!!!
Po dvou dnech toho netvora Ruzice uz nechtela zabit a on se taky mirne zklidnil, takze foto mazly (jiny necekejte).
A vlastne nevim, zda tenhle pelech mel byt jen jako zertovny prostor, varuju, ze tady moc legrace a fotek moc nebude, spis ten obcasnicek zoufaly panicky. 🙂