Thielli
čajík
při svém cestování jsem toho až tolik neviděla, dokumenty z dronů ti dnes ukážou mnohem víc. Přesto to byl velký dar za to všechno moci utratit třeba několikaměsíční úspory, protože člověk získá větší pokoru a má méně sklon frflat nad počasím a nadávat na poměry. Na to je cestování dokonalým lékem.
Třeba když v Norsku celé tři týdny v červenci převážně střídavě pršelo, sněžilo a pršelo se sněhem a jediný nepodmáčený plácek na postavení stanu byl na placatém kameni. Ráno nás pak probudilo pleskání plachty stanu do tváře ve větru.
Na Ukrajině také pršelo celou dobu. A 27 kilo těžký batoh mi ve svahu s blátivou pěšinou přibil obličej do země, když mi to podklouzlo. A šly jsme po kotníky v bahně jeden celý půlden, nebylo kam uhnout. A v noci nás zastavili dva chlapi, mířili na nás puškama a chtěli naše pasy. Kámoška tělocvikářka je seřvala jak sedmáky na nástupu a odvlekla mě pryč.
V Rumunsku jsem viděla ještě orat ručně s kravami a vyrábět boty ze starých pneumatik, bylo vedro a sucho, že vyschla voda ve všech studních v několika vesnicích. Na jednu vesnici nebylo žádné auto, jen jedno kolo pro všechny.
V Číně když je díra v silnici, strčí se do ní pračka. V Tibetu se bydlí v kamenných chlívkách a voda se ohřívá spojenými paprsky na něčem, co je podobné satelitu.
No a pak se člověk vrátí dom a slyší vzteklouny, že je otevřená jen jedna kasa. Nebo, že nám nepřivezli zásilku až domů, viď Petro? No, nejsi v tom sama, taky jsem prskala, taky, taky… je nejvyšší čas si čichnout k Asii.