Kimi
Já nejčastěji nosím čelenky. Kdysi dávno prarodiče chovali králíky plemeno činčila, nádherná, hustá kratinká srst, bylo tady krejčovství, kde uměli i kožešiny, takže jsem měla čepici, límec a rukávník (štucel). Na léta to skončilo v šuplíku, ale když si Jakub s Bárou pořídili Artíka, bylo jim doporučeno, aby mu na hraní pořídili kožešinku, tak štucel zas našel využití.
Jakub mi z Nepálu přivezl nádhernou čepici z jačí vlny, stejnou má ta holčička, co teď lezla na Everest. Čepice nádherná, teploučká, bohužel, když jsem ji prala, asi jsem dala o něco teplejší vodu, než bylo třeba a čepice se trochu srazila. Na hlavu ji narvu, ale koukají uši víc než je vhodné.
Venčící rukavice mám dvoje – ty co jsou na obrázku, ale pletené, takže dobře schovatelné a druhé taky pletené, ale konce prstů holé. Tím, že jsou prsty u sebe, nezebou. Dnes jsme se o tom přesvědčily s venčícími kamarádkami, obě měly tlusté prstové rukavice a stěžovaly si, že prsty zebou, já měla prsty holé a pohoda, teploučko. Taky jsem se předvedla babka sklerotická, venčit jsem šla k pumpě, abych se stavila pro noviny, Goliho a hůl jsem odložila u dveří a když jsem vyšla, spěchala jsem vzít Goliho, přes silnici šly ty kámošky, takže jsem vyrazila a hůl zůstala opřená o parapet. Na půl cestě si kámoška všimla, že jsem bez hole, při mé nejisté chůzi mi zatrhla návrat, na pumpu jsme zavolaly ochotná obsluha hůl vzala a schovala uvnitř, Věra se pro ni odpoledne staví, až půjde venčit svého Tima. Oni jsou panelákoví, takže musí ven, nám s Golim odpolední venčení zatím pořád nahrazuje zahrada.