Thielli
Petrs01
moc děkuju za rozbor i za popsání dobrého postupu.
Ještě dokreslím hnědou a její vrčení. Ona ho docela používá a já se snažím rozlišovat vrčení a vrčení.
Vrčí na jiné psy, co jí chtějí jít k zadku – tam už jednoznačně ty psy zastavuju, odstrkuju, hnědou jim odvádím – prostě dávám najevo, že do revíru mi nikdo nepoleze. Klidně i dotěru chytnu za obojek a držím na distanc, dokud si ho majitel neodtáhne.
Vrčí na černou (a černá na hnědou), když si lezou do osobního prostoru. Třeba jedna zaujme strategické místo u postele a druhá se do něj plíží
taky. To neřeším, protože obě si to čtou a řídí se tím. Výjimka je, když jedna ucpe cestu někam, druhá chce projít a ta ležící zavrčí. To pak udělám policajta na křižovatce, v klidu všichni projedou kam chtějí, stačí tam třeba jen dát ruku.
Občas dříve zavrčela, když se nad ní někdo naklonil. Tam byla vidět i nejistota v řeči těla, prostě se bála. (zbitá nikdy nebyla, ani rukou ani vodítkem ani po ní nic neletělo, co by ji zasáhlo).. v takovém případě bylo zavrčení respektováno, člověk se odklonil, přišel k ní z druhé strany, mluvil něžně a hladil. Vždycky jsem po té nejistotě to chtěla ukončit příjemným kontaktem.
Ještě jsem si to celé promítala v hlavě. Předevčírem hnědá ležela se svou kostí pode mnou na zemi u gauče, černá s tou svou kus dál. Ani jedna nebyla na pelechu.
Já jsem asi (asi určitě 🙄) neprovedla ten úkon odebrání jako obvykle… Kdy vstanu, PRVNĚ to vezmu černé se slovy „tak teď na chvilku stačí, jo?“ a pak jdu k hnědé a udělám to samé. Takhle jim klidně kdykoli mohu odebírat cokoli…doma, na zahradě na chatě. Další den se mnou klušou ke spíži, aby pokračovaly. Jenže teď jsem se prvně natáhla pod sebe, řekla sice tu formuli, ale že to člověk (já) pochopil jako rituál, neznamenalo zjevně, že hnědý pes to vidí stejně. Takže zavrčela – já ní ní – cože? A se slovy „no tak to né“ jsem šla po kosti. Vycenila tesáky a pak jsem si na bebí přiložila kapesníček. Nezakousla mě, drbla mě zubem. Tak jak ležela, dřepla jsem si k ní, chytla za kůži na krku a ječela… no nebylo to ani těch 30 vteřin, ale ječela jsem. Pak jsem ještě houkla, ať zmizí (na kterýkoli z pelechů – nemají každá svůj, střídají si je).
To bylo ale po dlouhé době – asi po více než třech letech – kdy jsem na ní šla „po zlém“. Jinak opravdu jedeme tou pozitivní cestou. Rozbít stres, odvést…
To je dokola to mé VELIKÉ NEVÍM – poznat spolehlivě, kdy jde o její rozjívenost/zlozvyk/pokus o anarchii a kdy jde o situaci, kde naopak ona potřebuje tu pomoc ode mě v podobě správného navedení.
ACH JO.