Thielli
tak konečně –
černejčaj
Miluju černej čaj. Nejlépe tedy ještě mix čistého a trochu toho s bergamotem.
Čajíku, četla jsem. Četla jsem všechno. Ani nevíš, kolik z toho se přesně překrylo s tím, co znám. A vrátím se zpět k té dopravě. Naše firma se má na konci tohoto roku stěhovat. Už teď je mi z toho zle. Menší zlo – bude to někde na dojezd, ale časově už ne na dojezd na kole. Větší zlo – bude to tak daleko, že to vůbec nebude na dojezd po vlastní ose a já budu muset hledat práci jinde. A já firmu, kde pracuji, mám opravdu ráda, protože je to malé skupenství, kde o mě vědí, respektují to, k narozeninám mi koupili tričko s velkým nápisem „DON’T TOUCH ME!“…
Menší zlo pro mě znamená dojezd po vlastní ose na něčem, co sviští. Protože pořád je pro mě snesitelnější představa větru, deště, sněhu, plískanice, špíny z louží… než kontakt s lidmi v MHD. Svou skládačku (někdy výživně obtěžkanou nákupem) raději denně dvakrát vláčím v ruce do patra než bych popojela 3(!) ano, blbé tři – zastávky MHD.
Pro tebe by nebyla cesta nějakého elektrovozítka? Dyk jsi z toho svého cestování ošlehaná, nejsi žádný skleníkový outlocit…
Psycholog – tam jsi to popsala vlastně sama. Je to absolutně nedostupné a výsledek navíc vůbec není jistý. Kromě toho, co jsi jmenovala, je můj výběr ještě užší – rozhodně ne muž (oni prostě myslí a vnímají jinak), rozhodně ne mladší žena (nějaká mladá holčička, co právě dodělala magistra, mi nebude radit, jak mám ve svých dvaapadesáti správně žít), a vůbec – hromady toho, co oni mají nastudováno, je například v knihách Irwina Yaloma, kterého mám v knihovně. K těm knihám mě přivedla má bývalá terapeutka a lékařka v jednom, stejně stará bytost, ke které jsem chodila sedm let.
VSUVKA – teď mi spadly do mailu tvé další krásné fotky. Nicméně mám výhradu – U PÁVA TI CHYBÍ SCHILLEROVÁ!!! 🤪
Sdílení – ano, s mnoha věcmi se člověk ve dvou popere lépe. Teď je zrovna společnost (myslím, že i celkem oprávněně) rozjitřená těmi všemi gendery a modely… ale už dávno předtím, než se to začalo matlat veřejně, tvořily „páry“ lidé, kteří nebyli (ani nemohli být) manželi, fyzickými partnery. Máma s dcerou, která se nevdala, sourozenci (mnou milované výtvarnice sestry Válovy), dva přátelé (bez ohledu na pohlaví)… žili tak žijí i dnes bez nutnosti plnit jakékoli „manželské“ povinnosti, prostě sdílejí dům, pomáhají si, jsou si oporou, lépe se i hospodaří finančně…
Maskování a předstírání – je to nejspolehlivější ochrana, tyhle mimikry. Bohužel. Společnost se tváří jako tolerantní, media ráda zdůrazňují statistiky, jak jsou Češi tolerantní. No – tak možná v anketách. Pořád platí silný/slabý, pořád platí my/oni. I když to lidé nahlas nepřiznají.
Daří se narcismu a nedaří se schopnosti naslouchat. Většina z nás chce něco vysílat a málokdo má opravdově puštěný přijímač.
Kdysi jsem absolvovala vzdělávací kurz pro učitele etické výchovy. Začínal tak: sedněte si zde do kruhu. A rozdělíte se na prvý-druhý. Prvý má minutu na to, aby se představil druhému. Minuta je u konce, vyměňte se a představí se druzí. Tak a teď si všichni první stoupnou a jeden po druhém nám poví o tom, co se od souseda dozvěděl.
A výsledek? Trapné koktání, tahání zaslechnutého až z paty, ani jméno toho druhého si leckdo nepamatoval. Proč? Protože se VŠICHNI SOUSTŘEDILI PŘEDEVŠÍM NA TO, CO ŘEKNOU O SOBĚ. Lektor se smál, řekl, že je to normální, že ledva upustíme ruku toho, s kým jsme se právě představili, už nevíme to jméno.. a že se nás to pokusí odnaučit a naučit nás to učit děti ve škole.
…
Čajíku, jsem ráda, že jsi ty své stavy tady popsala. Je to tu pokojíček. Já osobně tu cítím bezpečí. A možná nejedny oči, které to tu četly, se více otevřely.