PetraK
Petrs01
No, vono to prostě občas nemá jednoduchý nikdo
no asi jo. Nemám 150, mám 120 -nebo spíš měla jsem 😀 😀 , ale měla jsem taky evidentně štěstí, že mě život nějak vybavil, což není moje zásluha jsem si toho od cca 20 let hodně vědoma. Já jsem si ten kontakt jako dítě tak nějak „vynutila“ – pochopitelně s těma, koho mám ráda. U mamky to bylo spíš o tom, že jak byla na nás sama, tak neměla tolik toho času, co by ráda měla, ale vždycky jsem se k ní mohla přitulit a ona mě objímala. Od otce bych na sebe nenechala sáhnout, protože od narození jsme měli opravdu překvapivě karty rozdaný – min. z mojí strany. Jako nepotřebuju po někom furt lézt, to ne, ale když na mě přijde příval citu k tomu druhýmu, je to velká pozitivní emoce a já mu ji musím předat, aby ji taky měl, aby se taky radoval. 🙂 Dítě prostě, přerostlý dítě.
A hrozně moc mě mrzí, že kus toho emocionálna, tý radosti nemožu prostě takhle předat tomu, kdo to nemá, protože vím, že to dělá dobře na duši – když může, pochopitelně, chápu, že kdo to má hozený takhle, jak píše čajda, tak ho tím rozbiju, ale je to právě velká škoda, protože kdyby šlo udělat nějaký kouzlo, tak by to hojilo, pomáhalo, konejšilo. Chtělo by to někoho, kdo by to kouzlo uměl udělat. A já pak budu chodit a rozdávat radost a hezky u osrdí.