Thielli
Petrs01
stále budu mluvit jen za tu jedinou zkušenost bez jakéhokoli pokusu o zobecnění:
Tedy: nejlépe opravdu platí to přirovnání k droze. Většina léků nedosahuje tak okamžitých a tak silných účinků. Takže i má osoba navzdory poměrně silným lékům řezání v mezních situacích podléhala.
Vše ukončilo až pozvolný „přestup do jiného světa“. Nejdříve se oddělit od toxického. Např. lidí, kteří ti opakovaně šlapou na hlavu. V našem případě to bylo i částečné a dočasné odstřižení se od rodiče. Úplné odstřižení od „chytrých hospodských kamarádů“. Odstřižení od alkoholu. A nenásilné nasměrování pozornosti na ten jiný svět. Venku, na sněhu, ve vodě, v divadle, na koncertě… dávala jsem nabídky bez nátlaku. Nesoudila jsem a nesoudila jsem ani bezprostředně po další recidivě. Nedala jsem najevo zklamání po recidivě. Byla jsem připravená kdykoli poslouchat, ale otázek jsem dávala jen málo, otázky nesmí být dotěrné. Zajímat se, ale nedotírat. NEOBJÍMAT SAMOVOLNĚ! NEDOTÝKAT SE SAMOVOLNĚ.
Co může udělat vzdálenější okolí? Nevím – asi kdybych dnes viděla někoho nového s jizvami a byla by to osoba, se kterou začínáme tvořit přátelský vztah blízkosti, ve vhodnou chvíli bych prostě řekla, že jsem si všimla, s čím se ten druhý potýká, že je mi to líto a že mu přeji, aby těch nových jizev nepřibývalo. Nabídla bych třeba pomalou procházku beze slov kdykoli, kdy by dotyčné osobě bylo zle… Nabídla bych jí, že přijedu třeba ve tři ráno a na hodinu se projdeme a pak půjdeme každý zase spát. A ta osoba by musela mít z mého vyjádření naprostou jistotu, že mě tím nebude obtěžovat. Že radost z mé pomoci pro mě bude mnohonásobně větší energetický náboj než je ztracená energie z probdělých hodin.
A věřím, že když okolo někoho, kdo má tohle trápení, bude vytvořená alespoň malá síť od několika blízkých, že těch jizev tolik přibývat nebude.