Thielli
Milé kasařky, já se s vámi musím podělit o zážitek zvaný kulturní šok. Že člověk dojede žít do ciziny a nestačí se divit všemu, co je jinak.
Bylo to tak v prvním měsíci, co jsem se tam rozkoukávala, chodila jsem nakupovat se slovníkem, marně hledala polohrubou mouku a tak… A stojím si ve frontě v Delvitě, u každé kasy tak deset lidí a pokladní pohoda. Usmívaly se, odbavovaly svým klidným tempem, občas prohodily něco mezi sebou (v tu chvíli zastavily markování, aby se něco nepopletlo), pak té krásné kypré černošce v mé řadě došly drobné, tak si pro ně došla někam dozadu, pak si začala v klidu ty ruličky vybalovat a přitom si stále povídala s tou druhou… a lidé čekali, nehnuli brvou, žádné poklepávání podpatkem, ťukání mincí do kovového vedení pásu, žádné sykání, vzdychání, natož slovní výtka… jediný naprosto vzteklý jedinec jsem byla já. A od trapasu, že bych začala na pokladní syčet/ječet, mě zachránilo jen to, že moje francouzština byla teprve na úrovni tříletého rodilého mluvčího a jestli je něco trapné, tak nadávat v jazyce, který neumíte.
- Odpověď byla upravena před 1 rokem a 3 měsíci uživatelem Thielli.