Thielli
Denny
Denny, i u nás doma už víme, jaké to je žít s houserem (i v Prahe).
Táta dokonce musel spát tak, že měl k sobě přisunuté dvě postele, mezi nimi škvíru a ležel na té škvíře na břiše a jednou nohou klečel na zemi.
Mě zase vezli z kanceláře na Starém městě po té dlažbě s kočičími hlavami do nemocnice Na Františku a to celé na kolečkové kancelářské židli, protože jsem prostě nevstala. Ve špitále mě popadli dva, položili taky na břicho, do zad jsem dostala osm injekcí a nazdar…
A následně táta i já jsme absolvovali X rehabek a VELKÝ důraz byl dán na dýchání do břicha. Prostě ležíš na zádech a nadechneš se tak, že se ti nedmou ani prsa, ani břicho, zato všechen vzduch jakoby tlačíš přes páteř do matrace. Provádět několikrát denně při bolestech… Mně to pomáhalo.
Táta říkal, že když ho to na rehabce učily ty zdravotnice, tak se jen hrozně bál, aby si tam při tom neuprdnul…