Thielli
Petrs01
Ona začínala na obojku a v 80 % chodí na obojku. Naše „minové pole“ je pouze v naší domácí lokalitě, v místě, kde byla opakovaně napadená. Jakmile překročíme do Miroslavovy země, stává se z ní normální, jen trochu nekontaktní pes. Kšandy dostala před pár měsíci až po desítkách rozborů na Chovu a dostala je jen na ty kratší vycházky, kdy jdeme jen v okolí domu. Protože na nich tahá biothanovou couračku, když si věříme a mohu jí pustit z ruky. A neškrtí se na nich do mrtva, když to přijde. Chytím jí případně nahoře za madlo, otočím o 180 % a JDEME!. A nazdar. Neřešíš.
Klidný povel sedni a trvání na něm byla první rada všech a koneckonců nebyla nová. Dělali jsme to s ní, když to začínalo. Jednou vysloveno, pak ruka na zadek, nebavili jsme se s ní o tom, zda ano nebo ne.
Skáču kolem ní, miluju jí, ale zároveň trváme na povelech a třeba také nesmí do postele. A když dostává povel, není to žádné upejpavé „prosím, poslechni“. Umíme důrazně houknout. Jakékoli běžné „zazlobení“ zpracujeme. Ale těch několik pachů spojených s hysterií se prostě vymyká úplně všemu. Z nich prostě zatím zvládáme jen odejít.