Kuskus
Já s Odettou souhlasím bezvýhradně. Používat fyzickou sílu a převahu k potrestání slabšího je odporné. Tresty a mantinely ve výchově samozřejmě ano, bití ne. NIKDY.
Vím o čem mluvím, máma nás mlátila jako koně. Na základce jsem se proto často vyhýbala tělocviku. Modré trenýrečky nezakryly nohy a stehna samý šlic, jak mě mlátila složenou prodlužovačkou od pračky. Tak jsem raději šla místo tělocviku k Odře na ryby, než vysvětlovat úči kde jsem k modřinám přišla. Za pár dnů se absence provalila a já dostala világoš zas. 🙂
Nebo jsem chodila tři roky s jizvou pod okem jako Žofré, to jak mě praštila hranou dřevěného prkýnka až strhla kůži. Prkýnko se rozpadlo na dva kusy a hádejte čí to byla vina. Hele, nebo ráno přišla po noční a spícímu pubošovi vrazila takovou facku, že jsem měla tvář červenou ještě ve škole. Domove sladký domove. A víte proč? Já byla otřesný hajzlík, to jsme tenkrát bydleli v Ostravě – Zábřehu v přízemí jednoho menšího činžáku. Máma odešla na noční, nás děcka zamkla a já se vykradla balkónem ven a cárala do půlnoci po venku. Někdo to prásknul, mutr přilítla rozzuřená z noční a začala vychovávat. Ach jo, neměla ani tak strach, že se mi mohlo něco stát, jako spíše obavy, co tomu řeknou lidi, že své haranty jako samoživitelka nezvládá. Neměla to s náma lehký a myslím, že chtělo méně bití a více lásky z obou stran. Kdyby mi ale zakázala knihovnu a knížky tak poslouchám jak hodinky. 🙂 🙂 No jako hodinky možná né, ale rozhodně by to byl účinnější trest, než si vynucovat něco silou. Odpustila jsem ji drsnou výchovu, ale jakýsi stín v našem vztahu zůstal napořád.
Jednou, to už mi bylo 17 a půl, jsem přes zákaz vyběhla z domu za svým chlapcem vysvětlit, proč s ním nemůžu jít do kina. A jak jsme tam venku stáli, máti po mě hodila z třetího patra květináč, páč jsem ji neposlechla. Trest za neposlušnost – květináčem do hlavy. Už jsem se domů nevrátila.