Kimi
Taky jsem na Zvíř psala o svém jezevčíkovi Alánkovi, který první léta svého života prožil jako týraný. Neuměl žádné povely, hygienu, bál se dotyku, protože ho zažil jen ve zlém. Čurat a kadit venku zvládl za týden, koupila jsem pro něj flexi vodítko, aby věděl, že může běhat a je se mnou v kontaktu, na volno být nemohl, utíkal, vzít do náručí si taky zvykal dlouho a bylo znát, že je nesvůj. Bál se uzavřených prostor. Dulinka milovala svůj pelíšek – boudičku, spala v posteli u nohou zahrabaná pod deku, Alánek vždycky jen navrchu na dece, pelíšek musel mít jen nízký. Postupem doby se to zlepšilo, zvykl si na život doma, válení na gauči, při televizi jsem byla obložená jezevčíkama. Soužití s Dulinkou a posléze s Korou taky bylo bez problémů. Myslím, že měl u mě pěkný život celých deset let.