Kimi
Já jsem NO Kimču darovala tátovi k sedmdesátým osmým narozeninám. Výhodou bylo, že jí byly čtyři roky a měla za sebou nějaký výcvik a taky byla velmi klidná. Tátu nakopla k aktivnímu pohybu, chodil s ní na dlouhé procházky – stala se z nich bezva dvojka na osm let (psala jsem na Zvíř). Taky bylo jasné, že kdyby táta odešel dřív, což se, bohužel, stalo díky pádu ze schodů, bude se mít kdo postarat. Mamka byla o jedenáct let mladší a velmi aktivní, chodily jsme pak venčit společně, jezevčíkoovčáková parta byla fajn.
Já už jsem taky dost stará, ale život bez psího parťáka si neumím představit. Pokud Goli odejde dřív, zvažuju nějakého útulkáčka, v nejhorším případě bych někomu ze známých nabídla hlídání přes den. Co by bylo, kdybych odešla dřív já – asi problém, syn se doposud moc neusadil (hasič, záchranář, Horská služba, Vodní záchranná služba, studium) a nesnesl by na dobu své nepřítomnosti zavřít psa do kotce.