Kimi
Také přeju všem krásné svátky.
Já jsem si dnes užila to hlídací štědrodenní odpoledne. O půl jedenácté se dostavila Kelinka (psala jsem – nedávno z útulku). Nejdřív seděla na chodbě, kvílela po paničce a škrábala na vchodové dveře. Pamlsky se nechala přesvědčit a šla dál, pak se usadila na gauči na své dece, kterou jsem tam nainstalovala. Prakticky celou dobu se ke mně tulila vyžadovala hlazení. Po jedné hodině jsme šli na delší procházku, obešli jsme docela velký kus města. Na Kelince je vidět, že si prošla něčím nedobrým, držela se těsně u mě, když na nás za plotem štěkl nějaký pes, celá se roztřásla. Po návratu jsem od ní párkrát vstala, ona se trochu pochlapila a šla šmejdit po bytě, když vylezla na gauč, už se na mě nelepila, ale pohodlně si lehla. Panička si ji měla vyzvednout o půl páté, když nebyla ani před šestou, dílem jsem měla obavy, co se mohlo stát, dílem jsem měla zamotanou hlavu, čím Kelinku nakrmím a kam ji uložím. Bohužel jsme si s paničkou nevyměnili telefonní čísla, aby mi mohla za volat, co se děje. V šest hodin zvonek a sláva, ke Kelinčině radosti panička dorazila s omluvou, že neteři nešlo nastartovat auto. Kelinka se ještě nechala podrbkat na rozloučenou a už táhla paničku pryč. Goliáš vetřelkyni nesl důstojně, spíš ji ignoroval, jen občas se dostavil pro podrbání, aby se ujistil, že je pořád číslo jedna. Dívala jsem se pak na stránky útulku (www.phlanskroun.cz -Šárka), pokud jsem ji správně poznala, přišla do útulku s více psy přímo od majitele, jediná fenka. Když tak šmejdila po bytě a já ji sledovala, úplně se mi vybavila Kora – stejná hlava, figura, jen jiná barva. Řekla bych, že tam je krev louisiánských leopardích, nasvědčovala by tomu i ta plachost a nedůvěřivost. Jsem zvědavá na reakci, až se potkáme při venčení.