Odetta
Koukám, že drápy jsou aktuální téma všude. Upřímně – já se taky bojím. Musela jsem se hodně překonat, vždycky jsem měla panickou hrůzu, že toho psa střihnu – u nebožtíka jsem se za 14 let neodhodlala to ani zkusit. Drápy mu stříhali na veterině, a před tím střihnutím jsem ho stejně neuchránila… Jinak zpětně viděno, když jsem se dovzdělala, jsem to dost po? a měl ty drápy celý život dost hrozné. Přerostla mu lůžka, a tehdy jsem nevěděla, že se na tom dá zamakat a zase je stáhnout. Takže teď se snažím to i přes svůj strach dělat líp. Dorostla jsem do toho, že ho radši střihnu sama než aby to zas vypadalo, jak to vypadalo, a stejně ho pak střihl někdo jiný. Zatím se to učím. Možná to nakonec zvládnu i s těma svýma kleštěma, zkusila jsem trochu jinou techniku a docela to šlo, ale chtělo by to si dokoupit ještě pilník a prášek na zastavení krvácení pro všechny případy. U nás ani ve “vedlejším” městě ho neměli, tak to zkusím, až se dostanu někam víc do civilizace…
Přikládám aktuální foto – já jsem v rámci možností (když se to teprve učím) docela spokojená. Prostřední drápky si obrušuje sám, krajní a palce tedy upravuji podle nich. Když stojí, nedotýká se drápky země, tak snad dobrý.
S tou lednicí vás, Petro, lituju. Vzpomněla jsem si, jak jsme si s manželem kdysi v nějakém silně ovíněném stavu koupili přes internet nový gauč, že jako uděláme dospělácký krok. ? Byl to strašný průser, ten gauč vypadal úplně jinak než na fotkách, navíc měl skvrny a díry (byl nový z Bonami). Zacpalo nám to komplet obývák, kde byl ještě starý gauč… Tak že ho vrátíme. Komunikace s Bonami byla na další láhev, to bylo něco neskutečnýho. Chtěli po nás důkazy, že je gauč poškozený (chtěli jsme ho vrátit v den, kdy jsme ho převzali) a zkoušeli na nás, že jim ho máme odvést. My tehdy ani neměli auto. Nakonec k nám asi po týdnu poslali dva maníky, že si tu hrůzu odvezou. Měli přijet asi do 15 h. Nebyli tam ale ani v 16, ani v 17… O půl deváté jsme naznali, že už se asi nikdo neukáže a řádně naštvaní jsme si sedli k večeři. Týpci zvonili po 21. hodině, že “už” jsou tady. Oba vypadali, že by neunesli ani noční stolek. Načež vzali ten gauč a normálně ho hodili ze schodů. Bylo to nějak na podzim a po dešti, bylo lezavo, na chodbě a na schodech bordel… Snad i ulomili nožičku… My byli podělaní, jak to dopadne, ale nakonec už jsme o Bonami nikdy neslyšeli, jen nám tiše přistály prachy na účtu.
Tak vám držím palce, ať to s ledničkou dobře dopadne, a ať se tomu za čas taky zasmějete.