Kuskus
Vyrůstala jsem na sídlišti v době, kdy jsme ještě psím národem zdaleka nebyli a v okolí bylo k vidění pséků jen pár. Jeden erdelteriér (veliká vzácnost) pudlík a dva nebo tři voříšci.
Ale! Chodívala jsem ráno pro rohlíky kolem fízlárny před kterou měli policajti kotec se služebním vlčákem. Nádherný pes a smutný a já se zamilovala. Bylo mi ho strašně líto, celé dny zavřenej a sám, sedávala jsem u něj, sdělovala svoje starosti aby věděl, že nejen jeho život stojí za prd a strkala mu přes plot kolečka brněnského salámu (za dvě osumdesát deset deka). Doma pak snídala narozdíl od sourozenců suchý rohlík a čaj. 🙂
Byl to kámoš a náramně jsme si rozuměli, často se přimáčkl k plotu abych ho mohla podrbat. Měli jsme to vychytaný, teda on mi ukázal místo, kde se dvojitá ochrana pletiva dala zmáčknout, já prostrčila ruku a ten ostrý, zlý, služební pes se nechal hladit. Jednou v zimě jsem si dodala odvahu, malá holka, bylo mi osm – devět let, zazvonila jsem u hlavního vchodu, nakráčela dovnitř a sdělila cajtům, že má pes žízeň a v misce už druhý den jen zamrzlou vodu. Od té doby mě od kotce vyháněli. Pak někdo ve škole vykrad v ředitelně trezor. Stáli jsme na dvoře a špalírem dětí a učitelů procházel dovnitř můj psí kámoš s policajtem. Sykla jsem Kazane (pojmenovala jsem si ho podle oblíbené knihy), uslyšel a poznal mě. To byla vteřina, skok, packy mi položil na ramena, olízl tvář a zase důležitě kráčel pracovat. Všichni včetně psovoda čuměli jak puci a já taky. Mám to plemeno ráda. Pohled na tryskem běžícího vlčáka je nej.
Zlatko, je mi líto, že jste přišli o Andyho.