PetraK
Míla,
já jsem se právě na vědomý úrovni nikdy necejtila jako zavržený dítě,
já to mám nějak prostě rozdaný tyhle karty ve stylu – „Nechceš? Nech bejt!! Nezabývám se tím, tohle mě- na rozdíl od jiných věcí , který nebudou tankovat ostatní – fakt netíží. Já jsem prostě nějak časem dospěla k tomu, že neplatí, že krev není voda. Naopak, to, že jsme pokrevní příbuzní nezavazuje k ničemu – pokud za to ta druhá stana nestojí. Kdo řekl, že musí být můj otec, matka, sestra, bratr….. víc, než soused, sousedka, kterýmu můžu věřit, opřít se o něj? Mně můj otec nikdy nebyl otcem, zato můj prastrejda se mnou hrál kuličky, učil mě sprostý říkanky, hrát fotbal, chodit na Slávii…Když umřel sešrotovalo mě to. Když umřel otec, neuďálo to ani pink.
RÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁMŠTÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁJN