Milena z Prahy
Ahóóój, holky 🙂
Vylejzám z jeskyně, jste moc hodný, že na nás myslíte.
Je to asi zvláštní, ale já teď nemám vůbec na nic čas. Po synově smrti před třema týdnama jsem nejdřív napsala jeho bývalý úžasný přítelkyni Johance, co se stalo. A že nemáme žádný kontakty na jeho přátele, protože má zaheslovanej mobil i počítač. Johýs pak informoval spoustu synovejch kamarádek (chlapec byl vééélice oblíben) na jeho Facebooku. A ony nám začaly telefonovat. My jsme s každou dlouze mluvili, několik jich postupně pozvali do synova bytu na kafe a aby si odnesly nějaký jeho oblečení a věci na památku. A takhle se zpětně dozvídáme, jak poslední rok žil.
Mluvili jsme i s jeho nejlepšíma kamarádama, s jeho šéfem z práce, s psychiatryní, s psychoterapeutkou. Je to pro nás bolestný i očistný.
Nechtěli jsme pro něj klasickej pohřeb, to by se mu určitě ani nelíbilo. Proběhla kremace bez obřadu, urnu máme týden doma. V sobotu chceme jenom v nejužším kruhu osmi lidí udělat rozloučení. Trochu punkový a trochu šamanský. Říct mu na něm, co jsme mu ještě neřekli. Pak se volným krokem odebereme na oběd.
Jinak normálně pracujeme, akorát nám to trvá dvakrát tak dlouho. Na víkendy jsme už měli domluvený nějaký výlety s našima kamarádama, na ty jsme s chutí jeli. O synovi jsme vlastně ještě neřekli ani všem známým, budou se to dozvídat postupně. Chceme s nima mluvit, ne jim psát.
Moc vám všem děkuju, že na nás myslíte. Jsme strašně rádi, že jste nás vzali mezi sebe.