Milena z Prahy
Holky, moc, moc vám všem děkuju za palcodržnu, dám pak vědět, jak se to vyvíjí.
Čajda
No, když tak čtu, co píšeš, pořád si z tebe musím brát inspiraci :-). Že ty těžší okamžiky musíme brát jako protiváhu těm pěknejm, že se to kolikrát rychle střídá v rámci deseti minut. JO!
Denny, Mirka
Když mi bylo cca 17, měla jsem moc chytrou kamarádku (to jsem tehdy hlavně oceňovala) a ta dostala deprese, asi rodinně podmíněný, jak se pozdějc ukázalo. Musela odejít ze školy, byla hospitalizovaná, prostě blbý. V tý době jsem to nedokázala naprosto pobrat, štvala mě tím a štvalo mě i to, že jsem na ty její temný nářky nedokázala najít žádnou pádnou odpověď. A její situaci jsem pochopila, až když jsem na tom byla podobně. V šestatřiceti. Umřela mi milovaná máma a byla jsem na děsně osamělý mateřský na sídlišti, kde jsem nikoho neznala. Moje kamarádky už měly desetiletý děti. Hrabala jsem se z toho asi pět měsíců, pomohly mi antidepresiva a fakt dobrá psychiatryně, ke který jsem chodila i na terapii a léčí mě dodnes. Tož tak, haj hou :-), jak by řekl klasik.