EvaC
PetraK
Moc děkuju za pochvalu a podporu…snažíme se co to jde.. Vždycky když mám pocit, že se něco zaseklo a nehýbeme se vůbec dopředu, ale spíš zpátky, dokola si opakuju heslo: „Nikdy se nevzdávej“. Protože v tomhle případě je to asi jediná cesta.
Oteklý prsty, vycuknutý rameno apod. věci znám taky velmi dobře.. Na zemi jsem tedy jejím přičiněním nikdy neskončila(při jejím venčení jsem si ustlala celkem asi třikrát, ale vždycky v tom byla nevinně – šla v tu chvíli vedle a já sebou flákla sama – jednou jsem šlápla do díry a neustála to, podruhé uklouzla po ledu, ale bez jejího přičinění a potřetí se mi podařilo si scvaknout boty k sobě(háček na tkaničku z jedné boty si zaháknout za tkaničku druhé a fláknout sebou, jako když mi někdo fošnou podrazí nohy – to bylo asi obzvlášť obohacující pro moje okolí, protože mi chvilku trvalo, než jsem zjistila, jak to, že jsem sebou takhle na místě sekla a proč že jako nemůžu už podruhé vstát ze země :- -Sinďa stála v tu chvíli vedle mě a nechápavě koukala, proč že se tam válím v té mokré trávě a nejdu) .Ne že bych na to tedy mockrát neměla našlápnuto visíc na jednom konci stopky a ona na druhém – rozhodnutá, že „tam do toho roští prostě jdeme“, popř. „zajíce chytnu a basta“… ale lepší se to. Naposled jsem teda nedávno málem skončila na chatě v potoce- zvedla z vody kačera a pojala myšlenku, že bude super, když za ním honem honem poletí a to jsem tedy měla hodně velký problém ustát, protože na délku celých těch 15 m s jejími +- 25kg a mými zhruba 60kg…naštěstí mě muž zachránil – hbitě přiskočil a stopku přidržel :-), takže mě tam nestrhla…:-). No zkrátka cesta bude ještě dlouuuuhá a trnitá, ale věřím, že to všichni společně dáme. Přeju krásný víkend všem zúčastněným…