Petrs01
to ses ho nikdy nebála?
co to je? Jako vážně, definice strachu? V okamžiku kdy ti něco hlodá ruce, tak na nějaký strach moc nemáš čas ani prostor. Když ten čas máš, tak se to samozřejmě snažíš udělat tak aby ti ty ruce zůstaly celé, byť by v tu chvíli bylo třeba lepší do toho konfliktu jít. Pozor, on byl vážně hodně zprasený, takže to bohužel bylo o tom, že když už teda vylítne, tak nesmí vyhrát. Takže ne že bych měla strach za ním vlézt do stanu, ale radši jsem to udělala tak, aby on vylezl. Protože by to byl zbytečný konflikt.
Eichlera moc nemusím, ale obecně – tahle kniha ti sedla na toho psa, jiná kniha na jiného… jak máš poznat, ve které knize je to pravé pro tvého psa? Knížka nepozná jestli máš tak hodného psa, kterého na klikr naučíš všechno potřebné a budeš mít fajn poslušného parťáka, nebo máš zvíře co sice klikrem naučíš co by tak měl asi udělat když chce ňamku, ale když zrovna bude chtít něco jiného, budeš pro něj vzduch. Na jednoho psa je škubnutí vodítkem ve správný okamžik k nezaplacení, plašana tím zbytečně sejmeš. Prostě hlavní je vnímat psa a jet podle něj a až když se na něčem zasekneš, tak se pídit po tom co pomohlo jiným, ale už s tím, že musím načíst deset různých metod, rovnou vyloučit ty co jdou proti mému psovi a postavit z toho jedenáctou, která sedne pro nás.
Jinej příklad – Barouš byl vynikající stopař, ale dlouho jsme si nerozumněli, nedokázala jsem mu vysvětlit co a proč po něm chci. Klasické metody prostě nešly, psa to akorát mátlo. Až jsem po delší pauze ze zoufalství natáhla vlečku buřtem. Prolítnul to, prolítnul druhou a pak „to cinklo“. Pak jsem ještě nějakou dobu mazala boty buřtem zespoda, ale to už bylo jen o utvrzení, že to pochopil správně. Ačkoliv jsem se stopám moc nevěnovala, dokázal zvednout všechno co jsem natáhla. Čenich měl výbornej a když věděl o co jde… Ale o buřtové vlečce jsem ještě nečetla 😀