Raven
Brzo se ochočil. Časem dokonce zobal semínka slunečnice z ruky. Poprvé jsem měla docela strach, zobák má velký, ale neublížil a lehce zobal. Byl i družný, když jsem něco dělala na zahradě, pohyboval se poblíž nebo si lehl a pozoroval. Ani psů se nakonec nebál. Ti ho nesměli honit nebo nějak otravovat. A kočky z něho měli respekt. V noci spal na nejvyšším dubu za zahradou a ráno slétl na zahradu, kde měl už nachytanou misku s jídlem. Žil u nás čtyři roky, jenže jak dospěl, chyběla mu společnost, pávice. Na jaře, v době toku, se ozýval hlasitým voláním, které se některým lidem zdálo moc hlučné. A začal hledal pávičky, občas přistál i na silnici, což bylo nebezpečné. Jednou si to šlapal pomalu domů a za ním jelo policejní auto. Musela jsem mu najít jiný domov. Povedlo se, žije na velkém pozemku s rybníkem a má tam společnost několika pávic.