Hádání bude. O něco  později,vydrzte. Myslela jsem, že nic nemám,  ale právě jsem si vzpomněla.  Musím to najít!

Tak jsem tady zpátky. Trošku mi to trvalo, už jsem si myslela, že to nenajdu. Ale zase budete mít hádanku s příběhem.

Tahle hádanka vznikla, když jsem šla k zubaři. Kam se vždycky hrozně bojim, páč se boserón. To víme. No a po návštěvě v ordinaci naší vlídné paní zubařky, jdu pak vždycky „za našima“ . Na hřbitov, na Olšany. Kde máme hrob a kde je značná část naší rodiny. A jdu jim tam dycinky poděkovat, že na mě mysleli, a že mi pomohli, aby mě v ordinaci nic nemuseli dělat…. pozdravit je tam šécky. I ty, kteří tam nejsou, protože jsou někde jinde, protože třeba naší součástí rodiny úplně nebyli, ale jako by byli. Třeba naše Bobuška, mámina chůva a hospodyně v rodině, když byla máma malá. Já jsem svou babičku nezažila ani jednu, ale Bobuška jejich úlohu zastoupila výborně. No a Bobuška má pochopitelně svou rodinu a místo, kde odpočívá, což ale není podstatný to víme, důležitý je, zda ten člověk je v našem srdci a pak si s ním můžem pokecat, ať si odpočívá, kde si odpočívá. A já vím, že Bobuška nade mnou taky svou ochrannou ruku určitě drží.  A že by třebas nedopustila, aby mi vrtačka ubližovala 😀 . Tak to se přece sluší poděkovat, že jo? Je to takovej můj rituál. Dycky se omluvim, že jsem zase nepřinesla svíčku, nebo nemám s sebou sirky, abych ji rozsvítila, ale oni mě dobře znají a tak mi to stopro odpustí. 

No a jak jsem tam tak byla a povídala si, tak koukám kolem sebe………….  a vy teď můžete hledat zvíře:

No, tak dneska se fakt nedaří – něco se stalo a zmizel původní obrázek z hádanky…. sem ho musela najít, doufám, že jsem tam dala ten, co tady byl původně. A tady je tedy výsledek – teď už jsem konečně dala správnou odpověď do správný hádanky: