Já jsem poprosila Fifi, ešivá bych to, co jsme si mohli/y přečíst ve fóru na Pruhatý  samotce, nemohla hodit i jako článek. Resp. články, protože toho bude časem víc. A protože do diskuze asi ne všichni chodí, tak, že by bylo fajn to zveřejnit i v článcích jako takových. A dostala jsem souhlas, takže se můžeme začíst do prvního dílu a být pak zvědavý, jak se to bude vyvíjet dál. Přeci jen, Pepin i Růženka jsou zde známé celerbríty, tak by bylo škoda to utajit v diskuzi. Pro neznalé jen doplním, že Pepin je křízenec z útulku se strachovou agresí. A Růženka je rottweileří  fenka úžasná žabička.

1.

Jak letošní povídání pojmout… Trvalo mi dlouho, než jsem se dokopala to sepsat, tak to asi vezmu relativně krátce. Přepíšu svý poznámky, který si na táboře průběžně píšu na papír a víc některý rozepíšu. Mno, už teď je mi jasný, že to krátký nakonec nebude, znám se.

Poslední týden v červenci hlásili tropy, šílený tropy. Nadšeně jsem při útěku z města už v úterý odvezla základní vybavení na své milované místo u Labíčka a ve středu jsem v pozdním odpoledni dorazila na místo určení i s pejskama. Tábor ofiko začínal až v sobotu, je nás pár protekčníků, kteří mají umožněno tam kempovat dřív.

Letos jsme na louce byli sami, agiliťáci byli jen na předním placu, takže pohoda, klídek. Teda pohodou bych stavbu stanu a altánu nenazvala, byl hroznej hic. Vedro, vlhkost, děs. Hekaly jsme s Alenkou fest, když jsme stavěly stany, chodily jsme se průběžně chladit do Labíčka. Něco udělat, sednout do stínu, oddechnout a pokračovat, budování zázemí nám trvalo dlouho, však nebylo (a nešlo) kam spěchat. Pejskové se po příjezdu samože hned vlítli vycachtat do řeky, tentokrát byl i Pepin po příjezdu hodně v klidu. Prošmejdil si s Růžicí obr louku, poznal, kde je,

Co nepoznal, byla klec, kterou mi přivezla Alenka a do který jsem ho chtěla na chvíli zavřít při vybalování věcí. Nebyla to jeho klec, byla cizí! Přitom stejnej typ jako má doma, jakej má v autě, ale smrděla jinak. Šprajcnul se, Alča se smála, že kdyby to neviděla, fakt neuvěří, že i takový detaily on vnímá. No nic, základní tábor vybudován, grilovačka, kýžený relax večer. Růženec i Pepin se odebrali spát do auta, letos ani jeden už vůbec nestáli o spaní ve stanu.

Další dva dny plynuly v rámci neskutečných teplot, dusna, totál bezvětří. Ale pořád bylo u Labíčka na břehu a na louce líp než někde na rozpáleným měststkým asfaltu. Růžice vodu miluje, je to prostě žabička. Pepino se naučil vodu taky mít rád a tak se se mnou brodil na špagátu, lovil si klacky z vody, zkoumal z vody břeh a živočichy, pásl se tam na šťavnatý trávě. Uměl se v Labíčku odpojit od štěkajících cizích psů, stresu z okolí, „procházka“ v Labi mu dělala strašně dobře na duši. Vylezl vždycky z vody vysmátej a uvolněnej.

Labíčko v současným suchu a deficitech srážek bylo zvláštní. Hodně nízká hladina, přebrodili jsme na druhou stranu bez problému. Ale prvně jsem v tekoucím horním toku Labe viděla řasy, který jsou typický pro rybníky. Zelený cosi na dně, jak nepršelo a tok se proudem nevyčistí, plus i divná bílá pěna (nikoliv chemická). Teplota vody byla pro nás příjemná, pro vodní živočichy jistě podivná.

Noc na sobotu byla zajímavá, jak se kochám počasím, tak tohle jsem ještě neviděla. Nad námi jezero hvězd a jasná obloha, zleva a zprava se proti sobě šinuly mraky. Chvíli fouklo jak z horkýho fénu, za minutu pocitově ledovej vichr z druhý strany. Mraky těch front šly proti sobě, přetahovaly se, kdo vyhraje. Prý jakési rozhraní tenkrát proběhlo, my byli přesně mezi.

…pokračování příště