Taliprtka naše. Já tohle psaní připojím k už připravenému článku, který právě nese tenhle název.

Tali je pes blázen, pošuk a magooor. Tedy jedinec, kdy nepočítáte nějak s tím, co se stalo minulý týden. Kdy ji čekala operace oka – resp. odstranění bradavice vyrůstající z víčka. Bohužel tak blbě, že jí to vadilo. Jinak bych to, pochopitelně, neřešila. Takhle musela do narkózy. Odvedli jsme ji tam před polednem a vyzvedávali ji před druhou hodinou. Nechala se vyšetřit, byla moc hodná. Dostala injekci a za chvíli se položila na stůl. A my šli čekat. Do kavárny vedle, do zahradnictví, do železářství……….byla jsem nervní jak sviň. A ukázalo se, že právem. Protože tomu našemu flekatýmu pošahanci hned na začátku operace přestávalo tlouct srdíčko. Hrozně moc se zpomalilo. Místo cca 50 úderů jen pouhých 15. Takže okamžité přerušení operace, bradavice se pouze vypálila. A ……..Talinka už nikdy nemůže dostat anestézii. Tak jí držte moc palce, aby ji nikdy, nikdy už nepotřebovala. Já jsem z toho taková přejetá. Vím, někdo může říct, není to kdovíjaká tragédie, ale…….. prostě nepočítáte, že ten obrněnej transportér, co máte doma, má taky slabinu.

No a teď k tomu, čím nás před časem ta holka flekatá překvapila původně:

Vrátili jsme se z venčení, kde jsme si  v té době ještě užívali poslední normální teploty, před avizovanými pařáky. A tak jsme si mohli hezky na loukách pracovat. Vzali jsme to děsně vážně a dělali nějaký ty aportky a čmucháníčko. Žádný srandičky, vážná práce to byla. A hezky v kompletní sestavě. Bavilo nás to všechny, z toho mám vždycky radost. Pracovali jsme jen tak lehce, protože teplo bylo, to ne, že ne, ale na Rumíčkovi bylo vidět, že chce něco kutit. A to se pak musí, že jo. Jsem ráda, že jako dvanáctiletý ty vedra snáší dobře. Čehož je důkazem nejen jeho chuť vyrazit do terénu, ale taky to, že když se sápeme nahoru na kopeček ke kostelíčku, tak to dá dvakrát a potřetí se pro vás vrací, kde se tak couráte. To mě moc hřeje u osrdí, to je asi každýmu jasný.

No a když jsme se tak pěkně upracovaní a ovenčení vrátili domů, udělala jsem nám dvounožcům plánovaný odpočinek. Brtnik teď před dovčou zase chvíli, se svolením hlavy domácnosti 😀 😀 jezdí domů pozdě. (Ne, navrhla jsem mu to sama, aby pak nebyl o dovče v nervech, kolik toho nestihl. Ne, že by to stihl všechno, stejně mu tam dvěstě hromad zvostane, ale nebude mít v sobě ten pocit, že pro to nic neudělal.) A chtěla jsem mu prostě přichystat pohodičku, buřtíčky, posezení…. nic nebude dělat, jen čučet do ohně a točit tyčkou s buřtama.

Logicky nenamítal ničehož. Já šla ještě připravit ohaříkům véču, aby pak při tom opíkání moc nezevlovali. A zrovna, když jsem  – to ještě bez ohaří večeře,  vycházela ze dveří na dvorek, vidím a slyším, že Tali stále ještě vede s Brtnikem tu tichou domácnost.

Byla oslovena. A předstírala, že tam nikdo není. Nevím, zda ten nikdo byla spíš ona, že tam jako není, nebo Brtnik, který vyslovil svůj požadavek, aby se dostavila. A protože i po zopakování jeho požadavku nedošlo ke změně situace, byl poslán vyjednavač.

Prostorem směrem k Tali se vydala měkká gumová pantofle, aby svým přistáním vedle ní, upozornila jemně, že „KUWA JÁ NA TEBE MLUVIM!“ 😀

Vyjednavač dosáhl svého a Tali se teda s ksichtem protaženým až na zem dostavila na místo, kam byla volána.  Já jsem se smála pod fousy, který nemám.

Dali jsme se – teda dali! já ne, já to neumim-já mám buřtíky vždy buď spečené, nebo studené, takže Brtnik se dal do opíkání. Vládla pohodička a klídek. Ohaři se povalovali kolem nás, pak se přidal i Mouses, který se tentokrát rozhodl kupodivu nejít k Brtnikovi, ale zamířil ke mně, asi abych si dostatečně užila jeho drápků, až se mi budou zarývat do kůže, jako potvrzení toho, že dobře hladím. Jak říkám, pohodička.

Když byly  buřtiky dopečený, chtěl se s nima Brtnik vydat do kůchně. A tu přichází do děje to překvapení. O doby, co se směrem k Tali vydal ten pantoflový vyjednavač uplynulo už docela dost času. A přesto! Přes to! To dokázala. Na jedničku s milijounem hvjézdiček, bez zaváhání a na první dobrou.

Co?

No to, že když si Brtnik uvědomil, že je  jak chytrá Horákyně, tedy obutý a neobutý, tak prostě řekl té flekaté pomatenkyni, aby mu tu botu přinesla. Podotýkám, že neproběhlo žádné pomocné gesto, žádné ukázání rukou do směru. A přes to! Přesto! To dokázala. Zvedla se a okamžitě a přímou cestou zamířila k té botě. A my jsme v tichosti a se zatajeným dechen pozorovali ten sasrak. Jak pes, který kdysi pradávno nechtěl nic, nikoho a nechtěl komunikovat,  tak jde a splní tak nekynologický, nepovelovací požadavek. Jen tak, levou zadní. A navíc po hodně dlouhé době, od toho momentu, kdy tam ten pantofel vedle ní přistál.

No, umí překvapit. A pak taky na sebe být ale  patřičně hrdá, nosila se jak páv. A Brtnik musel chválit a chválit. Taky bylo za co, no ne?