Třetí díl.

Úterý 25.8.2026

Po vydatné snídani opět přejíždíme autem k muzeu petroglyfů a čekáme na koníky. V noci přišla bouřka, vzduch je dnes malinko chladnější a nad námi se povalují mraky. Vypadá to, že bude každou chvíli pršet. Původní dnešní plán byl výlet do Semjonovského údolí, to je ale z nějakého důvodu zavřené, takže pojedeme náhradní trasou. Nám to ale vůbec nevadí, nádherně je tady úplně všude. Koníci přicházejí, nasedáme a vyrážíme na cestu. Jedou s námi dva dospělí Kyrgyzové a jeden chlapec, tak ve věku 12 let. Začátek trasy je stejný jako včera, vymotáváme se z okraje města směrem na sever k horám, opět procházíme kolem staveniště, ale za ním už zahýbáme doprava. Jdeme po široké jílovité cestě, vyjeté od aut a bagrů. Jíl je po noční bouřce lepkavý a kluzký, koníci jdou ale jistě. Za zatáčkou se objevují stáje s malinkými paddoky a v nich vidíme kobyly s hříbaty. Tak tady teda jsou! Všichni koně, které jsme zatím potkali – ať už pod sedlem nebo pasoucí se venku – byli hřebci. Kobyly mají tedy zřejmě pouze na chov a jsou schované ve stájích. Stáje míjíme bez jakéhokoliv vzrušení ze strany koní a cestička se pomalu zužuje. Všude je mokro a kluzko. Vjíždíme do údolíčka mezi ne moc vysokými zelenými kopci, všude tečou malé potůčky, tráva je hustá a šťavnatá. Spadly asi dvě kapky a hned na to se vyčasilo a vysvitlo sluníčko. Stezička vede jen těsně nad dnem údolíčka, kde je opravdu hodně mokro a kde by se koníci bořili do bahna. Tráva podél cestičky se pomalu mění v keříky a keře a stává se čím dál hůř prostupnou. Průvodce, který jde první, musí místy zastavovat a ulamovat větve, abychom vůbec projeli. Prý tudy už dlouho nešli. Cestička se zvedá, koníci kloužou po mokrém jílu, ale s ozuby to tak nějak zvládají. Prodíráme se džunglí, ani pořádně nevidíme na cestu, kopečky po pravé straně se zvedají do větší výšky, na jejich boku vidím v dálce bagry a k nim vedoucí cestu. Tam my ale nemíříme, jdeme pořád výš a výš tou naší zarostlou stezičkou. Konečně se před námi otevřou louky, keře mizí a na obzoru vidíme pást se krávy. Dojedeme až skoro k nim, sesedáme a dáváme sobě i koním přestávku. A zase ty výhledy!! Člověk vůbec nemá kapacitu myslet na cokoliv jiného, mozek je tou nádherou doslova přehlcený. Kolem nás se pase stádo krav, po chvíli přiběhne stádo ovcí, kdesi v dálce vidíme pár koníků. Po přestávce sedáme do sedel a vyrážíme dál. Míříme trochu zpět po úbočí kopce, na kterém jsem předtím zahlédla bagry. Míříme směrem k nim. Opět nás průvodci vedou po stezičce tak akorát na dvě kopýtka, opět se tu všude povalují ty velké balvany a stezka vede různě mezi nimi. Sráz pod námi není rozhodně tak prudký jako včera, ale strach mám zase, i když už ne tak velký. Už se učím věřit Karlovi, vím, že on to zvládne. Sami průvodci si nejsou moc jisti tím, kudy jít, ale tak nějak pořád míříme na tu širokou cestu vyhlodanou do úbočí kopce bagry. Když k ní konečně dorazíme, musíme se na ní nějak vyšplhat. Jsme jakoby pod ní a mezi námi a cestou je velká hromada hlíny s kamením, kterou bagry při hloubení cesty vykutaly. Průvodce se snaží donutit koně na hradbu hlíny zespodu vyskočit a překonat jí, koníkovi se moc nechce a když se nechá donutit, nohy se mu boří do kyprého materiálu pod nimi. Jsou na cestě, teď je řada na mně. Pobídnu Karla a ten hradbu z hlíny zvládne levou zadní, i když se taky boří. Každý další koník už to má lehčí, protože ti před ním už v hlíně vyšlapali cestičku. Jsme na cestě a míříme směrem dolů. Sem tam vede přes cestu odtokový kanál, aby měla voda, plynoucí z kopců, kudy odtéct a nehromadila se na cestě. Jsou to prostě jen takové rýhy vyryté napříč do cesty. Voda v nich opravdu teče a podél nich je z jílu doslova bahenní lázeň. Koním se do toho moc nechce a když se nechají přesvědčit, opět se jim boří nohy. Chudák Karel si až sednul na zadek, když mu zadní nohy zajely do bláta až nad hlezna. Ale ani to není pro kyrgyzského koníka problém. Vyhoupnul se z bláta, vyskočil za rygol a ťapeme dál. Cesta se prudce svažuje dolů a když dojdeme zhruba na úroveň stájí, které jsme ráno míjeli, odbočujeme doprava a míříme dál už po úzké stezičce mimo hlavní cestu. Ta vede chvilku nahoru, chvilku dolu, podle toho, jak kopíruje terén. Přicházíme k potůčku, voda se dravě dere z kopce a pěkně hučí. Koně se napijí, pak přebrodíme a míříme dál. Pod nohama se nám změnil povrch, už to není kluzký jíl, ale vyschlý červený jíl spolu s pískem. Taky tu není ta šťavnatá travička, ale suchá stébla a keříky. Přehoupneme se přes nízký horizont a podél dalšího potoka míříme do průrvy mezi skály. Tam sesedáme, uvazujeme koníky ke keřům a po svých míříme pár set metrů dál mezi skály. Tam se nám naskytne krásný výhled na vodopád. Uděláme pár fotek, vracíme se ke koním, nasedáme a míříme k našemu dnešnímu cíli. Pod kopci na nás čeká Pjotr s obědem na grilu. Sesedáme z koní a ti pokračují s průvodci zpět do stájí (a zřejmě na další vyjížďku s dalšími klienty). Dnes to bylo 11 km s převýšením 600 metrů. My si dáváme výborné grilované kuře, hovězí, grilovanou a čerstvou zeleninu a vychlazené pivo, které si musíme nejdřív najít a vylovit z potoka. Pak sedáme do dodávky a jedeme zpět na penzion. Po krátkém odpočinku se vydáváme podívat se na pláž k jezeru. Všude je spousta stánků a lidí, pláž je plná, spousta lidí i ve vodě. Cestou z pláže si sedáme v jedné z místníc

h restaurací a dáváme si další výbornou večeři. Jdeme spát.