Mám pro vás nádherný čtení od Efe, která byla v místech, které člověka navždy osloví. Budete číst jedním dechem. DĚKUJU EFE.

Sobota 22.8.2026

Sedím v letadle do Istanbulu. Já opravdu letím, dočkala jsem se. Termín odletu se zdál pořád tak vzdálený a najednou je to tu. O tomhle výletu jsem poprvé snila už asi před šestnácti sedmnácti lety. Zhruba v době, kdy jsem začala jezdit na koni a poznala Dámičku. Tenkrát poprvé jsem narazila na nabídku podobné dovolené. Nebylo mi ještě ani třicet a zdálo se to tak nereálné a nedostupné… Od té doby jsem hltala každý cestopis, film, článek, cokoliv ze střední Asie. A čím dál víc jsem věděla, že tam prostě někdy musím. Vidět na vlastní oči nekonečné stepi, pasoucí se stáda, kočující nomády a HLAVNĚ HORY. Vidět panorama sedmitisícovek si doteď neumím představit. Zažít ten pocit malosti, nepatrnosti, spojení s přírodou. Žít přítomným okamžikem a opravdu nemyslet na nic jiného. Lze to vůbec? Člověk má tolik starostí, tolik povinností.. Je vůbec reálné se od nich oprostit? Uvidím…

Neděle 23.8.2026

Po čtyřech hodinách letu z Istanbulu se budím v letadle a venku svítá. Vidím HORY! Nížiny plynule přechází v ostře vystupující vrcholky. Chvílemi nepoznám, jestli je nahoře sníh nebo jsou to povalující se mraky. Slunce se pomaličku dere nad obzor a růžovými paprsky osvětluje ty bílé špičky. Nádhera! Přistáváme v Biškeku v sedm hodin ráno místního času. U nás doma jsou tři hodiny v noci. Letiště je malinké, vše jde rychle, za chvíli máme kufry a hledáme Pjotra – našeho průvodce, rodilého Kyrgyze. Mluví pouze rusky. Starší generace Kyrgyzů mluví rusky, ruština byla za dob Sovětského svazu ve školách povinná a mnoho lidí z této generace jinou řeč neumí – ani kyrgyzštinu. Naproti tomu mladí Kyrgyzové neumí ani rusky a většinou ani anglicky, takže s nimi se nedá domluvit už vůbec. V Biškeku se s nimi velmi omezeně anglicky domluvíte, ale mimo hlavní město ani ťuk. Sedáme do prastarého Transporteru, je nás skupinka šesti lidí, seznamujeme se a vyrážíme do místa prvního ubytování, což je město Çolpon Ata u jezera Issyk-kul. Jezero Issyk-kul je obrovské, na délku má asi 150 km, na šířku 65 km, hluboké je až necelých 700 m a je mírně slané. Issyk-kul znamená „teplé jezero“, název dostalo kvůli tomu, že nikdy nezamrzá. V létě dosahuje teplota vody až 24 stupňů a je to významná rekreační oblast jak pro místní, tak pro Rusy, Číňany a Kazachy. Z Biškeku jedeme pět hodin. Celá cesta vede po dálnici, kde je ale maximální rychlost omezena na 90 km/h. My jedeme 70, protože starý Tranďák nechce schroupat pětku 😊 Po asi třech hodinách jízdy zastavujeme v restauraci a dáváme si první kyrgyzský oběd. Vše je výborné (o kyrgyzském jídle bude samostatný článek). Pjotr mezitím opravil auto, takže dál frčíme už i se zařazenou pětkou. Všude jsou hory. Ať se podíváte jakýmkoliv směrem, všude se směrem od dálnice zvedají kopečky, kopce, hory a v dálce jsou vidět i zasněžené vrcholky velehor. Každou chvíli jsou hory jiné – jednou jsou to zelené kopečky, pak červené skály, pak žluté skály. Je to úžasná podívaná. Najednou prudce brzdíme, pár aut před námi se právě stala ošklivá autonehoda. Veškerý provoz se zastaví, i v protisměru se zastavuje spousta aut, všichni vybíhají a spěchají na pomoc zraněným. Došlo k nárazu menšího autobusu do osobáku, který se snažil odbočit do protisměru – což je tady běžná praxe. Zraněných je hodně. Všichni se snaží pomoct, shánějí cokoliv, co by šlo k ošetření použít. Po asi dvaceti minutách konečně přijíždějí sanitky a kdosi začíná řídit dopravu tak, aby se kolona hnula. Objíždíme vybouraný autobus, kolem je po zemi hodně zraněných, ale zdají se všichni základně ošetření a v dobrém stavu. Hůř je na tom posádka osobáku, kterému chybí celá přední motorová část a v kabině jsou zaklíněné dvě ženy. My jedeme dál. Dálnice vede podél severního pobřeží jezera. Po levé straně máme hřebeny hor, po pravé blankytně modrou vodu a v dálce za ní se zvedají další hory s bílými vrcholky. Jsou obrovské, mají až 5 tisíc metrů. Konečně přijíždíme do městečka Çolpon Ata, které má asi 20 tisíc obyvatel. Podél hlavní 4 proudové silnice je spousta krámků, bank, restaurací a stánků. Blíž k jezeru jsou vidět hotely, lidé chodí v plavkách a s nafukovačkama od pláže. Prostě klasické rekreační středisko. Odbočujeme z hlavní ulice a jedeme bočními uličkami k penzionu. Tam už asfalt není, jede se po udusaném jílu. Penzionek je moc hezký, klasické pokoje se sociálním zařízením, balkonkem a výhledem – jak jinak – na hory. Rychle se ubytujeme, převlékneme a sedáme znovu do dodávky, která nás zaveze ke koníkům na první seznamovací dvouhodinovou vyjížďku. Po asi pěti minutách přijíždíme k něčemu, co by se dalo nazvat stájemi, a tam už na nás čekají. Jsme překvapení. Vůbec to nejsou vychrtlí, malí koníci, jak často vídáme v televizi. Velikostně mají tak mezi 155-160 cm a jsou pěkně nasvalení, napapaní a lesklí. Sedla, uzdečky, ohlávky a vůbec vše, čím jsou koně postrojení, je viditelně dlouho používané, ale funkční. Více o životě koníků v samostatném článku. Podle zkušeností nám přidělí koně a vyrážíme. Jedeme nejdřív uličkami mezi domky a postupně se dostáváme výš za město. Všude jsou na zemi obrovské balvany, asi žuly nebo podobné horniny. Mezi velkými kameny jsou menší a na cestičkách malé, takže to rozhodně není lehký terén pro koně. Už chápu, proč jsou nakovaní na ozubech. Jedeme mezi těmi obrovskými balvany, před námi se zvedají kopce, všude je zeleno, šťavnato, keře a stromy obsypané bobulemi a plody. Sem tam se pase kůň nebo kravka. Začíná se smrákat, vracíme se zpět, odevzdáváme koníky a jedeme zpět na penzion. Dáme rychlou sprchu a vyrážíme na výbornou večeři do jedné z místních restaurací. Uf, to byl den. 21 hodin na cestě plus 2 hodiny v sedle, máme toho všichni až až. Jdeme spát.