Matka Herodes.

Lusknutím prstů.

Z Marušky, která svým dětem obětovala vše a taky jim vše nechala, učila je, vedla je a ochraňovala a byla Matkou roku, se oním lusknutím prstů stala  nekompromisní strážkyně své osobní svobody a prostoru.

K velkému překvapení svých potomků. Kteří byli zvyklí, že je maminka dovedla na odpoledního šlofíčka na travnatý gaučíček v rohu voliéry, aby si tam prdíci po obědě hezky zdřímli,  a aby byli v klidu, celou dobu je tam dozorovala, že jim maminka poradí, co můžou, nemůžou jíst, všechno jim nechá a sama si nedá,  hlídá je a opečovává. Tak nejen to, že najednou všechna tahle obětavá péče zmizela, ale z jejich obětavé maminky se stala saň, která je k sobě nejen nepustí, ale nechce je dokonce pustit ani do kurnika!! Stojí ve dvířkách, které již signalizují, že se budou zavírat a odmítá vpustit kohokoliv, připravena ho vykopnout úderem nohy jako Van Damme.

Musela jsem zasáhnout. Ponejprv jsem se s Máňou hodlala dohodnout diplomaticky. Ale když si neochvějně trvala na svým, že spratků už bylo dost a má jich plnej zobák a nepomohlo ani mé zvolání: „Maryje! Nebuď svině a pusť je domů!“ , nastoupilo hrubé násilí. Milou Máňu jsem natlačila rukou do kouta a nebohým opuštěným mrnítkům zákeřně otevřela druhá dvířka.

Za hlasitého štěbetání /které jejich kdysi pečující matku evidentně dost iritovalo / se postupně snažili co nejrychleji nasáčkovat dovnitř, jak kdyby věděli, že ta šance nebude trvat dlouho./ Než se Máňa stačila vzpamatovat, byli fšicí uvnitř a já honem zhasla světýlko v kurniku a douzavřela dvířka, aby nikdo nemohl být vyhozen ven. Bylo to ode mne zákeřný, já vím. Je mi jasný, že osm týdnů neutuchající péče by si zasloužilo slepičí Lurdy a hlavně svobodu, ale…….. nemožu sloužit. Musí ešče chvíli vydržet. Zas lepší tohle, kdy přes den může být venku, než být s nimi zavřená v tom chlívku.

Takže stěžovat si de facto nemože. A aby si nestěžovala až tak moc, trochu jsme to ve výběhu vylepšili, aby si před malýma smradama mohla utýct do výšin, instalovali jsme jí tam nejen větev, ale hlavně žebřík.

Netrvalo dlouho, a jak jsem se předem dočetla, měli mlaďoši opravdový utrum.

Nejdéle si uchoval privilegie Kalimero a zatímco ostatní už měli utrum, on ještě mohl – i když v uctivé vzdálenosti – pobývat v blízkosti Marušky. A taky se s ní stravovat.

Netrvalo to ale dlouho a kopla do řiti i jeho, Máňa jedna necitelná 😀

A někteří se ze zoufalství, aby se dokázali vyhnout matčině hněvu a chrlení ohně a síry dali na letectví 😀 . Tohle je první letec kosmonaut, který to dokázal – dostat se na bidýlko: