Konečně prší. A člověk se toho  nemůže nabažit, že?

A tak, když začlo krápat přesně v momentě, kdy jsem s ohaříkama vyrážela do teréna, řekla jsem si nešť, jdeme a ani se nebudu vracet pro bundu, nebo tak, vystačím s mikčou. A těšila jsem se – fakt těšila, že zmoknu.

A přesně to se stalo. Ještě jsem si stihla natrhat pro slepičky za relativního sucha pumpilišky do pytlíku a pak už to spustilo. A bylo to tak osvěžující. Ta vůně!!! Byla jsem úplně nadšená. A ohařiska pochopitelně taky. Všem se ulevilo.

Vzala jsem to na louky za hřbitovem, cestou jsem hodila řeč s koňskou partou, která nadšeně zevlovala u kraje pastviny, vytáhla jsem balonky, abychom si konečně s chutí zablbli a nechala ohaříky ať si radostně užívají čmuchačky ve vlhký trávě. To je vždycky mnohem víc věcí ke čtení, když je vlhko.

Malý políčko s pšenicí už je sklizený a tak jsme se po jeho okraji vydali podél starýho sadu k remízku  na druhé straně. Tam totiž rostou švestky. Ešivá už jsou? A jsou vůbec nějaký? Jsou, ale není jich mnoho. Příští venčení musím tedy vyrazit s batůžkem a natrhat si.  Teď jsem si vzala jen pár na chuť pro sebe a ohaříky a 12 kousků na bochté. Upeču na víkend. Mňam.

Pak jsme se kousek vrátili a zamířili na Prudkou. Museli jsme projít mezi kozíma pastvinama. A já dumala, zda je s majitelkou všechno v pořádku. Dle všeho kozy tady dlouho nebyly. Což není nic divnýho, ale divný je, že ohradníky jsou pokácený, povalený, potrhaný…. . To ona nemívá. Tak snad jen není čas  a neděje se žádný drama. Ohaříkům ten pochod mezi povalenýma ohradníkama nebyl očividně příjemný. A tak to měli jako bobříka odvahy 😀 .

Trochu jsem jim to utrpení zkrátila, když jsem nás neočekávaně z cesty svedla a prokličkovali jsme na louku s Královnou všech třešní.  Je to takový uzavřený pokojíček, ze všech stran ohrazený stromy, dole pod posedem je místo, kde se dá vyjít ven a projít tak na Prudkou louku zhruba v prostředku kopce.

A v ten moment se hezky rozpšelo. A já si to musela nutně natočit, tu krásu, co padala z nebe:

Diagonálně jsme došli na protější horní cíp a po horním kraji louky se vraceli zpátky. Tali si pak u remízku odbočila cosi vyřídit a šla zpátky na louku Královny všech třešní. Nechala jsem ji chvíli jít a pak hvízdla. A naskytl se mi vzácný, převzácný obrázek.

Tali to otočila na pětniku – doslova a tryskem letěla ke mně. Jo-o-o-o, to byla krása. Jooo, to pamlsky rotovaly vzduchem. Radost byla na obou stranách veliká, to je jasný.

Pak nás zase čekal ten bobřík odvahy mezi povalenými ohradníky, ale posléze už jen klid, pohoda a absolutní ticho. Bez mluvení, bez povelu, jen jsme prostě byli spolu. (Ha, jak se mi to pěkně zrýmovalo, co?)

Talinka si čuchala a zkoumala, my si s Rumouškem čutali balonek a nikoho netížilo lautr vůbec nic. Pršelo a pršelo. Boty jsem měla durch, čvachtalo mi v nich, mikina, kalhoty durch. Ale já jsem byla ščastná. Nádherně letně pršelo. Ešče na nás Dešťová víla úplně nezapomněla.