Krom výletů po okolí a pobytu v kurniku?

Třeba vzácných návštěv:

Nebo interaktiní čuchačky:

Kdy jsme se s ohaříkama během jedný procházky zapíchli u hromady dřeva, a protože to tam pro ně bylo extrémně zajímavý a důležitý, nechali jsme jim jejich čas a prostor, bez toho, abychom jim do toho kafrali. A bylo hezký pozorovat je, jak jsou do toho vtažený, jak je to pohltilo a být ščastlivá, že jim to člověk může dopřát. A přitom si člověk řekne – taková blbost, že jo 😀 .

Já jsem si užívala taky výroby mé oblíbené pochutiny:

A zde musím podotknouti, že pýcha předchází pád. Když se mně při jednom nakouknutí do diskuze, kde jsem se o výrobě kečupíku zmínila, zeptala černej čaj, jestli už to u nás díky výrobě vypadá jak na jatkách, chtěla jsem jí to pyšně zdokumentovat, že ne nevypadá.

A…..než jsem stačila tu obrázkovou odpověď vložit, tak  hned druhý den jsem ty jatky vyrobila. Protože ač jindy vždycky!!! při použití tyčovýho mixéru, ten mixér při pauze, kdy ho musím z nějakého důvodu  nechat stát v hrnci, míse, nádobě, vždy oddělím motor od mixéru, aby se mi to nezvrátilo, tak teď jsem to neudělala. A……ono se to zvrátilo, zcela pochopitelně. Tudíž jatky jak vyšitý 😀 Hm. Sem si zauklízela 😀

No a taky zapekla, když už mám tu mou nechtěnou Pečenku Etu. Že jo. Nechtěnou proto, že – nevím, jestli už jsem to tu někde nepsala??, mám v hlavě průvan – proto, že jsem Jéžiškovi výslovně říkala, co by mi tak jako měl přinést. A nebyly to hodinky s vodotryskem, nebo cesta kolem světa. Nutně jsem potřebovala novou obří ledvinku z Decathlonu a masáž. Masáž velkou, opakovanou, abych si užila hýčkání, toho, že mi promasírujou celýho člověka a pak tam půjdu znova a zas. Páč popravdě, já si tohle nikdy nepořídím. Ne, že bych nemohla 😀 , ale já nevím, nějak si na to nevzpomenu a když, tak se to zrovna nehodí a nebo nemám čas a nebo radši ven s ohařema a nebo…. Takhle bych to měla daný a mastila bych si užít hýčkání. No jo, jenže. Von ten Jéžišek toho měl a má nějak moc a tak se mu to z tý makovice vykouřilo. A protože mi chtěl ale udělat radost, koupil mi tu remosku, kterou jsem na chalupě vždycky používala – starou a říkala si, že by se hodila nová.

Enemže – co s remoskou, ač novou – v kůchni, kde je dokonalá trouba /tak dokonalá, že jí nerozumim 😀 D: / a pec. Tak nač něco dalšího…………… no, byla jsem z tohodle dárku taková – dodatečně, s odstupem, otrávená. Ne, že bych si toho necenila, ale v daný okamžik to byl zbytečný „krám“, který rozhodně nikdy nevyužiju a skončí ve sklepě. A skončil.

Enemže – všeho do času. Osud se leckdy baví na náš účet.  Přišlo léto, dovolená, vedro a……….. chuť na bochté třeba. Když nám soused přinesl obří kýbl švestek.

Enemže – nésu magor ne, abych v hicech ešče přidávala s tróbou….. chuť na bochté sílila.

A pak to přišlo! RE-MOS-KA!! Remoska! Tu můžu vynést přece, kurnik, ven, úplně ven z Domečku, nejen ze sklepa!! Tak jako sušičku, kde se pilně suší značná část švestek, ať už jako ovocné kůže, nebo švestky samotný………. a venku je to jedno, že to dělá teplo.

Sjela jsem bleskově do toho sklepa a vytáhla milou Pečenku, jak ji dneska nazývají,  na světlo bóží. Bleskově ji umyla, zadělala těsto, uplácala bochté a prdho! Vytáhla to šécko ven a dala péct. A bochté byly vynikající. Se skloněnou hlavou jsem následně napochodovala za panem stavitelem, abych se mu přiznala, že sem hlópá roba a až dodatečně oceňuju tenhle veledar. Smál se mi. A pak ešče několikrát, páč jsem si posléze ještě několikrát uvědomila, že jsem hlupaňa a sdělila mu to. Aby tak, jako viděl v zimě moje zklamání, že Jéžišek mě neposlouchal, tak aby si teď užil zadostiučinění z toho, že jsem konečně ocenila přednosti tohoto daru 😀 . A to teda fakt ocenila. Už právě xkrát jsem do toho sklepa sjezla /zatím pro ni nemám stálý místo v kůchni/ a povolala ji do služby. Ať už na ciabattu, jako na té fotce, nebo, když mi pomáhala při výrobě kečupu. Navíc – ono to – k mýmu překvapení – vlastně žádný teplo nepřidává 😮 . Nevím, jak to dělá, ale je to tak. A taky to má výrazně, ale výrazně nižší spotřebu, než má ta chytrá tróba.

A na závěr dovolený jsme si uspořádali kynologický tábor :D:

Kdy jsem na vyprahlém trávníku zbudovala takovou okružní cvičící dráhu. Kdy:

složené dlaždice nám posloužily jako target – třeba na pivot, nebo na procvičení-to Rumíček, či učení-to Talinka – povelu zadní.  Kdy má pes dát na target čistě jen zadní nohy. Talinka je zatím jediná, kdo to úplně jako nepochopil a tak jsem se na to po letech zkusila zase zaměřit, aby to i ona uměla, protože to je velmi praktický a potřebný cvičení pro mne. Protože chci, aby si pes uvědomoval, že má zadní nohy a nejsou tam jen jako samohybný kolečka, který dělají podporu pro ty přední. No a zdá se, že se možná chytla. Uvidíme.

Pak jsem do okružky  zařadila papírovou krabici, do které musí pes vlézt a řádně se usadit /a ne ji ukrást a běžet s ní pryč, že jo Tali 😀 / no a pak kavaletky, aby si pes při chůzi zase uvědomil šécky ty čtyři svoje okončetiny, co jich má.  A závěr patřil hlavolamu.

Bylo ten den už chladněji, ořech dával stín a ohaříci se bavili. A slepice to pozorovaly. Teda logičtějš by mělo být i, páč jsou tam i kohouti. Ale to nejde.  Takže vlastně … A drůbež to pozorovala  😀 . Prostě jsme se bavili.

Směle můžu napsat, že jsme si tuhle dovolenou na Madeiře stoprocentně všichni užili 🙂