Tak nějak vlastně doslova.

A platí pro všechny z nás.

Naše rozpačité začátky:

Kdy jsme se celý den seznamovali a posléze si s Brtnikem, jako každoročně vyrazili do Divice na dívadlo.

A jako každoročně to byl bezva odpočinek, kdy jsme si koupili skleničku dobrýho prosecca, skvělý pražený mandličky, sedli si v nastávajícím šeru a povídali si.

A hlavně skvělá zábava, kdy se člověk hodně zasmál. Stejně jako vloni byli na scéně momenty, kdy se to značně vymklo kontrole a prolnulo se to s hledištěm. Jako třeba když Petr Pěknic v „intimní scéně“ se svou přítelkyní leží s hlavou na jejím boku a ptá se, na budoucí sex. A protože jeho přítelkyně Jitka Absolonová si není jistá, praví Petr: „Tak až si budeš jistá, dej kouřovej signál.“ Vzhledem k tomu, kde měl uloženou hlavu, to chytlo zcela jiný smysl a ač se pak snažil z toho vykličkovat, neměl šanci, aby ho hlediště slyšelo. To totiž už tou dobou řvalo tak, že by neslyšelo ani přistávající helikoptéru 😀 😀 😀 . Ti kdo na představení nebyli poprvé a byla nás většina, se bavila technickým zádrhelem, který následně komplikoval budoucí scénu. A my to věděli, věděli to i herci a bavili se taky. Stejně jako v Líbánkách na Jadranu, i tady si představení už žije vlastním životem. A je to moc fajn.

Po představení jsme si ještě poseděli a pak už tradá domů. Zkontrolovat kuřecí tábor. Ten už spořádaně spal, na to i dohlédla večer Olinka.

No  a my pak ráno a po celý dny další pokračovali ve sledování National Geografic.

Vydržte já jen musím stáhnout videa. Jsem byla děsně líná a tak na to zatím ještě nedošlo. Páč jsem radši seděla ve voliéře a zabývala se těma pernatcema 😀