Dneska byl slavnej den.

Ne! Byl to neslavnější den mýho života. Protože já jsem dnes měla svou první zcela a dokonale úspěšnou a samostatnou MI-SI!! Ano. Misi.

Páč to je furt dokola, jak ten Rumoušek náš, jak von je záchranář, jak von vyhledá, jak vopatruje, jak von nic neudělá, jak……….. no prostě jasněěě, pan Rumouš, dokonalost sama.

Ale já jim tetkonc vytřela, můj milý deníčku, dokonale zrak. Hlavně pánčičce. Ta čuměla teda. Nejdřív teda čuměla z vokna jo, protože vona má radara, když se něco děje, takže jí radar řeknul: „Disepodivat!“, takže šla  a viděla. Viděla šécko v přímým přenosu.

Protože, deníčku a tetkonc dobře poslouchej – JÁ!!! Já a jen já. Ho našla! Toho prda maLinkatýho. Jak se kymácí pod pítkem u vořecha a řve jak prokopnutej. Já ho viděla první a šla se podívat, co je to tam za bordel. A co nevidim? Skřítka polonahýho, co má vobočí jak malej Brežněf, jen bílý a ukrutně huláká, aby si ho někdo všimnul. Takže jo, já si všimla a stála nad ním. Rumouš hluchouš přišel až potom. A pak rána jak z děla, bouchly dveře a klikacvakladvéřeletí…….pánčička se zhmotnila. Ne, trochu to dramatizuju, páč nevěděla vo co se jedná, ale přišla… ABY VIDĚLA. Jak vzorovaně stojim nad skřítkem a………….dál nedělám ničehož.

„Ježiš!“ Vypadlo z ní a bleskurychle mi sebrala skřítka pod čumesem. A chválila a chválila a chválila. MĚ!!! A já rostla a rostla, až sem byla velká jako slon. A pak sen musela dom. Prej pro jistotu radši. Pánčička pak uschovala pana Uřvanýho pod ten ořešák pořádně a šla telefénovat. To dělá dycky, když něco najde. Teda živýho, že jo.  Hrozně furt mluvila, furt u toho chodila a pak zase vypálila s krabicí v ruce pod vořech. A dobře udělala, protože stejně tak se tam už řítil i Mouratec. A ten neni takovej lidumil, jako já. Teda lidumil, co to plácám, že jo? Ale je jasný, co tim myslim.

Každopádně, chápete to?? Já, já sem pana Uřvanýho zachránila, jen díky mně, se dostal do krabice a jen díky mně mu pánčička uvařila vajíčko – na tom sme teda s Rumoušem dost vydělali, protože takový velký vajco, to pan Skřítek nemože sníst, to je jasný. A navíc smí jen bílek, lehce namočený do vodičky. Takže 90% (vidite, jak umim už i počty, jo?) vajca zbylo pro nás s Rumoušem. Mňam, máme rádi vajíčko natvrdo.

No a pak už pánčička zase vypadla, protože musela zařídit, co bude s panem Uřvaným ráno, až prej si pro něj dopoledne přijedou. To už jsme tou dobou sami a my máme zákaz votvírat cizím lidijům. Takže vyběhla a šla úkolovat po vesnici. Vodnesli to sousedi naproti. Když pánčička s pánikem naposled nakrmili pana Uřvanýho, vodnesla jim ho tam v krabici, aby ho voni ráno hnedle předali, když tady nebude, krom nás dvou, nikdo další. Jak se pan Uřvanej nacpal, konečně ztichnul a Domečkem se rozhostil klid. A my na tom pak zase vydělali, když ho přestěhovali k sousedům. Protože pánčička dycky, když má takovýhle nějaký záchranný akce, má z toho nerva, aby to dopadlo. A když má nerva, chodí. Nejlépe povenku, že jo?

Takže nás popadla a šlo se na delší večerní procházku a to se to šmejdilo přátelé v tom houstnoucím šeru. Já našla kočku, ta upalovala! A já zase stála a nic.

Takže, milej deníčku, vidíš to, kolikrátě já byla vychválená? Jo? Vidíš to? Tolik úspěchů a slávy v jeden den. Kdo to dokáže? Jen nějaký olympijounici možná. Takže já, já která jsem byla postrachem všeho živého, já sem OLYMPIJOUNIČKA!!

A to čubrníte, co? Vy, kdo to tetkonc čtete. Čubrníte stejně, jako čubrněla pánčička. Prej.. „Gdo by si to kdy pomyslel!“ Pche!