Na procházku z předchozího dne.

Už to teda nebylo tak natěsnačku, jako s tím srncem, zase ale to bylo, co krok, to zvěř.  Nebo skoro teda, no. Jasně, že je to autorská nadsázka. Ale ne moc velká.

Zahájili jsme už na samotném začátku, kdy  na soustavě louček vedle hřbitůvku se Tali zjevil před čumesem zajoch. Velkej jako kráva. A mohla jsem ji následně pochválit, že to ustála. Zrovna, když jsem dochválila, tak prdho a druhej, co tam byl schovanej. To už jsem ji akorát po té pochvale lifrovala zpátky, protože by tam mohl být taky malý zajoch a mohla to být máma, co ho šla nakojit. Tak ne, asi to bylo dostaveníčko, nicméně jsem ji stáhla k sobě a šlo se dál.

Pozdravili jsme koníky a pochválili bílé ponclici její návštěvu u kadeřnice 😀 . Měla tam paničku a ta jí zapletla krásně hřívu, mocinky jí to slušelo. Ohaři se tam chvíli ještě ošmrdovali a pak už jsme zapadli na louky. Pro začátek jsme si dali trošku práce s balonky, abychom furt jen nebyli ladem. Nešlo o žádný běhání – fuj v takovým vedru! – ale šlo o práci mozkovou. A udělalo mi radost, že jak jsem začala s Rumíčkem a Tali si tak oplendovala zpovzdálí nad náma po louce, tak že jsem ji viděla, jak se po očku  na nás se zájmem dívá, cože to tam kutíme. Takže, když Rumíček pomalu končil, zavolala jsem na ní a zeptala se jí (aaaach bože, je krásné, že se můžu ptát a nemusím vydávat rozkazy), jestli taky chce.

A chtěla, takže vypálila jak dělo a málem si o mne při zastavování zlomila haxny, jak byla rozběhnutá. Rozhodila jsem jí taky balonky a chvíli jsme si pracovaly. Pak jsem je prohodila, každej si dal ještě jednu rundu a šlo se dál.

A nedošlo se daleko, jen na hranici té louky, zakončené remízkem a přišel další zásek. Tam se Tali zastavila a značila, že tam má nález. Do křoví se v tuhle dobu nesmí, takže jsem jí řekla naši obligátní větu: „Nechtobýt!“ Poslechla a……za zády jí vyběhla srna 😀 . O kus odskočila  a otočila se. Vzala jsem to jako případnou možnost toho, že v tom křoví nebyla sama. Přidala jsem na důrazu  ve svém požadavku a Tali stáhla k sobě.

Přešli jsme na Ořechovou louku, kde jsme den před tím měli to dostaveníčko se srncem. Ten tam nebyl, ale cosi v tom remízku muselo být, protože Tali furt značila, i když teď z druhé strany onoho remízku, že by to chtělo, jít se tam podívat. „No ani náhodou, upaluj!“ Poslala jsem ji dopředu a šli jsme si hrát Odhazovanou.

Během hry jsme se dostali až na kraj lesa a zalezli vděčně do stínu větví nad cestou.  A ani tam to nebylo bez setkání. Byli jsme tak v půlce té cesty, než se začne stáčet zpátky k nám, když nám těsně nad hlavou – cesta v těch místech vede v takovém zářezu pod úrovní  lesa – vybuchnula další zvěř. Tentokrát to nevím jistě, protože je tam pak dolík a tak ty uši, které vypálily do prostoru a které jsem neměla šanci pořádně prozkoumat, mohly patřit klidně srně, stejně jako zajícovi. Nicméně to vypadalo, že od tamtud vypálil nejspíš naštvanej nosorožec, co to bylo za bordel.

A Tali stála a udiveně, stejně jako já, koukala nahoru, co se to děje. Heh, kdysi dávno už bych měla vykloubené rameno. A dneska se jen na mě podívá s otázkou v očích: „No, vidělas to taky??“ A to mi nejen dělá dobře u osrdí, ale taky vykouzlí úsměv na rtu.

Když jsem o kousek dál, v místech, kde se ten zářez sníží a les trochu otevře, a kde vždycky cvičíme naše „Šup nahoru a šup dolu.“ vybídla oba, že teda šupnahorušupdolu, podivala se na mě jako na největšího pomatence a s výrazem „Tam nejdu, tam vybuchujou nosorožci.“ odmítla poslušnost 😀 a já jsem po ní, s pochopením, už nic nechtěla. Zato Rumajzlík si rád udělal trochu gymnastiky, neb Šupnahoruašup dolu patří k jeho oblíbeným. Tomu byl nějakej nosorožec u zadnice.

A pak už jen poslední cosi. Zas nevím, co to bylo, ale tentokrát jsem to ani neviděla i když jsem si mohla oči vykoukat. Tali vystavovala pevně jak pointer, ale nezjistila jsem, co. Každopádně jsem opět řekla, že „Nech to být! “ a sice to bylo s menším zaváháním, ale klaplo to.

A tak jsme si ten den tak pěkně ohařky užili.