Blízký mezidruhový setkání proběhlo.

V úterý večer.

Měli jsme ten den volno. Ráno krásně pršelo a trošku bouřilo, tak jako hezky. Vyrazili jsme směr Kladno stavebniny, kde jsme měli zarezervovaný nějaký speciálnostě na zateplování střechy. A vyjeli jsme s tím, že snídani-pozdní snídani-si dáme někde tam. V kavárně. No a to nevyšlo, protože ta byla zavřená. A v tý další měli  jen sladkosti. Což sice by se dalo, ale my vyráželi na podstatnou, pořádnou a slanou snídani, o kterou se člověk může pak opřít po celý den.

Mno……… tak o tuhle jsme se tedy fakt hodně opřeli. Protože jsme zapluli do kladenského obchodního centra, neb jsem si potřebovala skočit do DéeMka pro ekotablety do myčky, tužku na oči, éteráky a další blbosti. A tou dobou už jsme byli oba hladový jakm, ne dva, ale celá smečka vlků.

Takže….. když jsme tam pak procházeli kolem takových těch pultů s různorodými nabídkami jídel, přitáhnul si nás pultík s názvem  Česká kuchyně. A to teda byla fakt česká a hlavně poctivá kuchyně. Krásně vypadající jídlo, kdy jste nevěděli, co si vybrat dřív. Teda já, Brtnik měl jasno hned………výpečky, knedlík a zelí 🙂 . Zatímco mu to slečna nandávala, já furt laborovala, co si tak dát. A nakonec, když jsem viděla, Brtnikův talíř, jsem slečně řekla, že to chci taky, nic nebudu komplikovat, vypadá to krásně a oči se na to těšej.

Takže – kdo snídáte výpečky se zelím a dvěma druhy knedlíků? 😀 😀 Já jo. A vůbec to nebylo marný, bylo to výborný. Hotová snídaně žampijounů. Mňam. No a na kafe jsme si zašli pak taky v tom obchoďáku. Do, už jednou vyzkoušený kavárny, kde mají moc dobrý kafe a milou obsluhu.

A mohlo se jet do těch stavebnin. Kde jsem já, při čekání na to, až nás odbaví, konečně měla prostor v klidu zavolat mojí milé kamarádce Sokolovi. Dlužila jsem jí ten telefonát už hodně dlouho a furt na to nebyla vhodná příležitost. Tak teď jsme si stihly hezky chvíli popovídat.

Stejně tak, jako jsme si po návratu domů stihli sednout a povídat si s Brtnikem, když byl ten den volna. Když pak s pozdním odpolednem začlo konečně!!!! krásně pršet, šel on do dílny vyrábět žebříky do kurníku a já do včelína sázet muškáty, které jsem ještě dokoupila do nových závěsných truhlíků. Aby byla moje zeď vedle kurníku ještě hezčí, než už je.

Pršelo opravdu krásně a dlouho, dlouho. I když ne tak dlouho, jak zněla  na Ventusky původní předpověď, která se v průběhu dní pochopitelně zpřesňovala. Takže z očekávanýho celodenního pršení zbyly dva bloky – jeden ráno s tou bouřkou a druhý s hezky intenzivním, ale příjemným deštěm k večeru. A já jsem si toho pršení fakt užívala, chodila jsem zahradou a z plnícího se barelu odebírala vodu a dolívala do jezírek.

Ohaříci si deště užívali taky – vevnitř 😀 na pelíšcích. A tak jsem je ven vytáhla opravdu až večer, když se déšť hodně zmírnil a pak i přestal úplně. Byl podvečerní klid, ovoněný vlhkou trávou. Příroda se nadechla a s úlevou vydechla, bylo nádherně. Vyšli jsme před branku, kde ohařstvo ukázkově usedlo, přešli jsme silnici a v tichu a soumraku se vydali na louky za hřbitůvkem. Šli jsme dál a dál, nikde nikdo, jen my.

Jen my a ……na konci Ořechové louky u remízku pasoucí se srnec. Zastavila jsem nás a v tichosti jsme ho jakou dobu pozorovali. Pak si nás všimnul. A pozoroval on nás. Beknul a já mu „odpověděla“ . Stejně jako ondynoj v lese jsem asi trefila správný tón, dialekt, mluvu a vznikl z toho zase rozhovor. Kdy já teda vůbec netušila o čem je řeč.  On evidentně ano, když v něm neustále pokračoval. A nejen to.

Pak se vydal přes louku k nám. To už jsem radši sklapla, páč ešivá jsem mu říkala něco neomalenýho, mohlo to být pro nás pak blbý, že jo. Nejdřív šel, pak zrychlil a nakonec běžel. První koho potkal byla Tali. Rumíček stál mezi ní a mnou, já byla nejdál, ale taky nadosah. Tím, že jsem se ani nehla, tak neřešil mě, ale byl zvědavý na ohaře. A zamířil k Tali.

Ta se ani nehla. A já zatajila dech, takhle blízko!! Doufám, že to ustojí. Byla tím zaskočená stejně jako já. A dělala sochu. A taky myslím, že nedýchala. Přeci jen……. takhle blízko????? To rozhodně není každý den. Já nemluvila, abych tu vzácnou chvíli nerozbila. A byla jsem na ni nesmírně pyšná, že mluvit vůbec nemusím.  Přišel opravdu až k ní a natáhnul hlavu a nějakou dobu takhle zůstal. Byl vlastně do té doby jediným pohybujícím se na té scéně. Protože i můj moudrý Rumíček dělal sochu. Možná jí to taky nechtěl zkazit? Srnec chvíli sosal pachy, pak frknul, beknul – asi znechuceně, nebo nevim, já už byla jak pěna, a obloukem oběhl Tali a nás, zanadával si a zamířil do lesa. A Tali pořád, pořád stála, nerozpohybovalo ji ani to, že srnec odchází. Nic. Stála tam pak ještě jakou dobu. A já zrovna tak, nechtěla jsem to, co proběhlo, rozbít a nechala jsem na ní, co se bude dít dál. Z lesa se ještě ozvaly nějaký komentáře, či nadávky na naši adresu a pak už všechno zase utichlo. Jak kdyby se nic z toho nestalo.

Ale ono se stalo, a my si to budeme pamatovat navždy. Protože takhle vzácných okamžiků moc člověk a pes nezažije. Možná je to pořád ten stejný? Ten, který mezi námi tehdy na stejném místě proběhl, když jsem tam byla ještě se třemi ohaři a Bubrdle, důchodkyně naše, se tak za ním odpálila, že jsem musela zařvat jak prokopnutá, abych jí dala stopku. Přiběhla tehdy hned, ale celá ščastná, jak mu dala co proto 😀 . Minule v tom lese, vlastně přímo nad touhle loukou, když jsem s nějakým srncem zapředla rozhovor, to taky mohl být on. Jsme si pořád blíž a blíž, když se to tak vezme. Nu, třeba příště půjde s námi domů 😀 😀 . To už by ve vesnici fakt teda koukali. 😀