Ano po těch mordujících vedrech konečně nebe vydalo vodu!!!
Pravda, pro mne, řidičský dítě, který si hraje na Elišku Junkovou, ho vydalo v ne úplně vhodnou dobu. Nebo takhle vlastně, tam nešlo ani tak o vhodnou dobu, ale o nevhodnou intenzitu. Páč jako v dešti už jsem jela. Dvakrát, díky tomu, že neprší skorem vůbec. Jednou to bylo taky hustý, podruhý normální déšť.
A teď na potřetí to bylo ma-sa-ké-rooo! Masakéro. Pro mě teda. Ale vlastně podle toho, jak jeli ostatní na silnici a pak na dálnici, tak nejen pro mě. Páč stěrače pak už nestíhaly, kolik pokladu nebe vydávalo 🙂 . Helejte – takhle extrémně soustřeďovanou jste mě nikdo nikdy neviděl.
Sražený půlky
Ramena f křeči
Nohy v křeči.
Voči vyšpulený jak letec při přetížení
Mozek f křeči.
Ešče, že pro ten slejvák do toho auta nebylo vidět 😀 😀 . Ne, trochu to dramatizuju, ale ne moc, to zase ne.
A jak se mi ulevilo, když za půlkou cesty začlo pršet už jen normálně. To byla krása.
A jaká krása to pak byla, když jsem zastavila u Domečku a bylo jasný, že jsem dorazila v pořádku. Hned jsem to hlásila Brtnikovi. A hned běžela dom za ohaříkama. Měli obrradost, protože jsem navíc přijela výrazně dřív, než běžně a tak nebylo kam spěchat. Řádně jsme se vítali, řádně jsme si pohráli a pak se už mazalo ven.
A! Jaká krása to byla při venčení v dešti. Pořád ještě padalo vody dostatek, ale bylo to tak příjemný! Louky, kam jsem nás zavedla, louky dýchaly, nedusily se a my si všichni hromadně užívali toho příjemnýho mokra. Nefučelo, nebylo zima, bylo krásně.
Pro někoho asi nepochopitelně teda. Páč, když jsem coby ohaří hlídka, jak jsem nás nazvala, volala sousedce farmářce, že jsme při venčení objevili zatraceně dlouhej úsek, kde má popadaný na pastvině pásky, tak nejdřív poděkovala a pak se podivovala. Cože to děláme v tom dešti venku.
„Venčíme!“ odvětila jsem jí. „Dyk je tady tak krásně a svět máme díky dešti jen a jen pro sebe, nikde ani noha.“ Tak se do telefonu usmála a pravila, že mám vlastně pravdu. A to jsem teda měla.
Byl to úžasně svobodnej pocit, přátelé. Připadala jsem si zas jak malý dítě, v gumáčkách se spokojeně ráchající a cárající v promáčený trávě. Zvlášť po tý děsný jízdě to pro mě byl úlevnej pocit. Na ohařích bylo taky vidět, jak ožili, oproti předchozím procházkám. Vlhko taky nese pachy, že jo, tak bylo hodně co zkoumat. Pobíhali si sem a tam a nějak mě moc nepotřebovali. Takže – naše oblíbená činnost – jen tak jsme byli na tom krásným a mokrým světě a křižovaly louky sem a tam, pak jsme přešli silnici a křižovali zase jinčí louky…….. . Prošli jsme i křemenáčkovou pěstírnou i když bylo jasný, že tam nic nemůže být. Ale je tam hezky na tom kraji lesa. Bude to ostatně po těch vedrech trvat, než tam začnou houby růst. Jestli vůbec, protože podhoubí dostalo asi dost na frak. Uvidíme. Pro teď jsem byla – stejně jak ohaříci, spokojená s tím, že na nás krásně prší.
A dom jsme přišli mokrý jak houbičky. Osušila jsem ty ohaří duše a sama šla ještě na chvíli do toho deště. Dát o sobě vědět hryzci, když mám vody dostatek. Ještě stále spolu bojujeme a boje se přesouvají podle toho, kde a jak ten zmetek zaútočí 😀 . Zahrada už podle toho taky vypadá. Což mi teď ale bylo tak nějak trochu jedno. PRŠELOOOOOOOOOOOOO. Byl to slastnej pocit.
A já jsem sem ve svém spěchu zapomněla vložit fotky z tý krásný procházky, plný vody a dám to sem všechno, protože to prostě byla pro mě krása.
A tady ještě trocha dravce, připadala jsem si tím záběrem tak trochu jako v malý džungli: