Aneb………

O dvou zcela totožných procházkách před spaním, díky kterým se mi krásně usínalo.

Přijela jsem domů zas uvařená jak nůdle! A tentokrát jsem přijela domů nečekaně jako druhá! Brtnik už byl doma. A zrovinka se chystal s ohaříkama ven. Na Magistrálu, kde je aspoň trochu příjemně. Ale není to předlouhá procházka, jak si tady jinak dopřáváme, je prostě normální.

Pak jsme si bivakovali všicí nejdřív na zahradě a ohaři posléze už vevnitř, páč toho vjédra měli plný zuby. My jsme ještě venku zvostat museli  – Brtnik pracoval na kurníčku – už tam mám hřadyÝÝ!  Já zalévala ty naše latifundie. A pak si ještě chvilku zalezla – když zalezlo sluníčko – do záhonku a plela ten úpornej svlačec. Zas na to nebyl čas a on vzal moje záhony útokem. Takže – další boj. Jemu hraje bohužel do karet i ten zmetek hraboš, protože kutáním děr a cestiček mu usnadňuje množení. Tak jsem tomu trošku šla zatrhnout tipec.

Ne moc dlouho, protože pak zase volala výroba večeře. Neb to, co jsem si hezky v neděli uvařila, abych v týdnu vařit právě nemusela, jsem taky hned v neděli pěkně připálila. A vykouřila tak celej Domeček, kterej byl původně pěkně vychlazenej a teď se v rámci větrání pěkně zase co? Ano, nahřál. Prostě blbka jsem, co si budem povídat.

Takže teď jsem šla vyrábět zeleninovej salát s vajci, sýrem a šunkou a zálivkou a bylinkama a vůbec.  Posléze jsem se svezla za Brtnikem na gauč a koukali jsme na dedektýfku. Já  pak šla uklízet po kůchni,  Brtnik vzal ohaříky na večerní venčení a šel spát. Vstával totiž druhý den dřív, než dřív. Neboli dřív, než obvykle, už v úplně nekřesťanskou hodinu.

Dům ztichnul, ohaříci polehávali, já doklidila, popsala jsem si marmeládičky, abych je druhý den poslala dolů do sklepa. A bylo ještě málo hodin, do té doby, kdy já chodívám spát.

Mohla jsem to využít dvěma způsoby. Buďto půjdu brzo do peří a nebo… a neboooo…???

Nebo vezmu ohaříky ještě ven. Tali se povalovala v kůchni a Rumíček byl na gauči. A tak jsem dostala nápad – půjdu s každým zvlášť. Tichým gestem jsem Rumíčka vyzvala, aby šel se mnou. Měli jste vidět tu radost. Bylo to ostatně zase po hodně dlouhý době, kdy jsem si je hodlala vzít postupně. Usmívám se ještě teď z tý tichý pospolitosti, která mezi námi ládla. Tiše jsme prošli zahradou a vnořili se do nastávajícího šera za brankou.

A zamířili ke hřbitůvku a směr koňské ohrady. Tam jsme nakonec nedošli a zůstali jsme na jedné ze tří podlouhlých louček, kde si Rumíček zkoumal pachy a stopičky a já se dívala, jak se na protější louce pod lesem pase srnka. Pak se něčeho polekala – nevím, zda zaregistrovala nás – spíš asi ne, byli jsme jednak po větru a druhak dost daleko na to, aby ji naše přítomnost vůbec mohla vadit – a dala se do pohybu. A za ní vyběhl ještě jeden kus. Koukala jsem, jak mizí na kraji lesa. Akorát když zašly, doštrachal se za mnou Rumíček a že můžem jít dom. Pomalu jsme se vraceli, já ho sem tam pohladila, on se na mě usmál a bylo nám fajn. Branku jsem ani nezamykala a když jsem ho doma uložila na pelíšek a kývla na Tali, ať jde taky se mnou, nemohla jsem prý udělat nic báječnějšího.

Tali, jak kdyby vnímala ten klid, se tentokrát nepohybovala vpřed v kotrmelcích, ale jako normální pes šla s radostí a taky v tichosti se mnou. Moc hezký to bylo, moc hezký. Takových klidných okamžiků s tímhle potrhlem moc nezažijete. A tohle bylo klidné od začátku až do samýho konce.

Přítmí už trochu zhoustlo a tak jsme v něm vyrazily. Stejně tiše a klidně, jako před tím s Rumíčkem. Intenzivně jsem to vnímala a sosala ten klid, který nic nerušilo. Šly jsme stejnou trasou, byl příjemný chládek  a na Tali bylo vidět, že si to užívá úplně stejně jako já. Všechno bylo stejné, jako před tím s Rumíčkem. Jen ty srnky tam nebyly. Já jsem stála a koukala do „dálav“ , očumovala, co ještě v tom přítmí šlo a Tali si bádala za mými zády na loučce. A pak, taky úplně stejně jako Rumoušek, přišla sama od sebe za mnou, že už můžeme dom. A zase jsem šla, občas pohladila svého psa po svém boku, který si tam spokojeně capkal, občas se na mě podíval, já ho pohladila…….

No a tyhle dvě proházky, zcela logicky pohladily svým identitckým průběhem a klidem mou duši tak, že jsem pak s sebou bacila do peří a usnula, ani nevěděla jak. Dobře jsem si to vymyslela, moc dobře.