Budu se opakovat s informací, že Brtnik to má v práci………….. řekněme taktně, velmi našponovaný.

Je v práci 13 hodin denně a celý se to…… řekněme zatím nelepší. A mně to – pochopitelně  – dělá starosti. Ne proto, že je přes týden toho dost hodně i na mně – nebo přesněji, většina věcí, protože ráno se on jde s ohaříkama projít a já jen už krátce ovenčím, ale jinak………..co tak může stihnout, když přijde vyřízenej po sedmý hodině domů, že jo.

A tak mě napadlo…………. a vono to vyšlo…………. a to sem nadšená!!!

Co mě napadlo?  Že si – pro něj nečekaně – uděláme prostě sešn. Že si sedneme a jen tak budeme. A k tomu??? No tak, co třeba pečený buřtíky, takhle skorem uprostřed týdne? Jasný, minigril od mladých  se bude hodit. Dáme si dobrý pití, zapneme gril, ten bude pracovat za nás a my? My prostě jen tak budem. Budeme hnít! A přesně takhle, jak jsem to naplánovala, to vyšlo. Ba co vyšlo, vyšlo to ještě líp. Protože, když Brtnik konečně dorazil dom, čelala na něj nejen otevřená vrata a náruč manželky, ale taky tenhle nápad, že si to takhle užijeme a ……….s tím, přesně s tím, korespondovalo to, co Brtnik vytasil z auta. Nejdřív krásnou růži v  květináči!! MIluju růže a chci je zasadit a nenápadně v tom našem kolotoči na to upozurňuju, že bych to ráda viděla, jak tam ty keře kvetou……protože taky člověk dne a hodiny… že jo. Takže tou růží mi opravdu udělal velkou radost, že ji mám.  A pak… z útrob auta vytasil prosecco. 

 „Žjoo, tak to je výborný, to ani nevíš, jak mi to zapadá do mých plánů,“ radovala jsem se. Divil se a tak jsem ho hned nekompromisně poinformovala, že má vlastně domácí vězení 😀 . Že nesmí dělat laurt vůbec nic. Jen se převlíct a jít se povalovat na zápraží do stínu. Mimochodem to umístění dvou lavic, kdy je každá z jiné strany verandy byl naprosto geniální tah. Nejen, že to hezky vypadá, ale! Na té pod obývákovým oknem je stín ráno a brzo odpoledne, a na té pod oknem z ložnice, pak celé odpoledne. Takže si vždycky můžete vybrat, kam si sednete. Teď logicky tedy k ložnici.  Kam jsem muže svého usadila. A šla rychle konat přípravy. Prosecco prdla do lednice, sjela dolů do sklepa vyštrachat gril, vytáhla z lednice vynikající Hendrychovy špekáčky a v rychlosti je nařezala. Zapojila gril, přinesla připravený špekáčky, skleničky, prosecco, další propriety a posadila se k němu. 

To byla taková pohoda!!! Jen jsme tak tlachali, zlehka upíjeli to prosečko a čučeli na manžele Rehkovy. Udělali si hnízdo v otvoru pod střechou. A krmí o sto péro. Nebo teda takhle. Hlavně paní Rehková, ta krmí vo to sto péro a nezastaví se. Pan Rehek spíš stojí, než aby lítal vo sto péro. A řve. Jak prokopnutej. Zatímco jeho žena ani nepípne a lítá vlastně tak, že ten let neslyšíte. Tak todle hovado řve, že ho musej slyšet až na náměstíčku. I s hubou plnou krmení. Sedí na tyčce pro dýni a řve. Že sou tu vetřelci, že má sice spoustu žrádla, ale do hnízda nemože. Buď proto, aby ho cestou jeden z nás neulovil a nebo proto, aby neupozornil na hnízdo samotné. Což se mu ovšem paradoxně díky tomu řevu dost daří. Každej , kdo má v hlavě víc jak pět koleček, díky tomu jeho vyrválu hnízdo zanedlouho odhalí. Takže strará Rehková lítá sem a tam, ani si pot z čelíčka nestíhá křidélkem setřít a to jelito sedí na tyči a permanentně řve, že by rád, ale nemůže. Prostě klasickej předstírač. To je jako v práci, taky někdo maká a někdo předstírá, že maká. Ale je zase krásnej, to jo, to se musí nechat. Nikdy jsem neviděla takhle nádherně vybarvenýho rehečka. Vypadá jak malej papoušek. Člověk zná takový ty v tom šedočerným kabátku s oranžovočerveným kostřcem. Ale tihle zahradní ti teda jsou. A ten náš má opravdu výrazně vykreslené všechny partie . No krásnej jako papoušek. A línej jak veš – nebo ne, jak kukačka, abych zůstala v tý ornitologii. 

Takže o zábavu jsme měli postaráno a jedinou povinností bylo otáčet ty buřty na grilu. Jo a taky je trochu hlídat před Mousesem, neb ten jevil eminentní zájem, i přes ten rozžhavenej gril. Nedivím se ovšem. Krásně voněly a jsou to poctivý buřtiky, chlouba místního řezníka. Tady se, myslím, ani jiné nekupují. Jen když dojdou tyhle. Bylo mi dobře při pohledu, jak tam Brtnik jen tak sedí a chvíli normálně funguje. A byla jsem ráda, že jsem to takhle vymyslela. Mimochodem to je vlastně další výhoda toho našeho stěhování, páč tohle bych v Prahé rozhodně naplánovat nemohla.

Nu, tak myslím, že tohle se mi fakt povedlo!