A hnedle v pondělí.  A můžou za to vajíčka.

 

Ne, můžou za to popelnice vlastně. Ty popelnice, co mi nedávno přivezla Eliška s Boubelesovou. Abych měla kde skladovat krmivo a podestýlku pro své budoucí nosnice  .  A já se slíbila revanšovat ve vajíčkách. Ty svoje zatím nemám, ale mám paní ve vesnici, kde si možu vajčíka sem tam koupiti a kde žijou slípky pěkně volně ve stráni, kde si pobíhaj, hrabou a lověj kde co. 

 

A protože jsem ještě měla sama vajíček dostatek, nabídla jsem Elišce, že jí část věnuju. Jen byl v současným režimu zase problém, jak jí je odvezu. S sebou do prasé to tahat autem nemožu, to bych je musela vláčet tramvají do práce a zase z práce a když odmyslím, že by cestou taky mohly dojít úhony, tak hlavně, vajíčkům nedělá vůbec dobře ta změna teplot. Mají rády svoje. Takže já je skladuju ve sklepě a je jim tam moc dobře.

 

No takže varianta – stavím se u Elišky cestou z práce, zcela jasně padá. No a pak už ale, když dojedu domů, nastává kolotoč. Tudíž bych se tam dostala někdy pozdě večer a to  taky není ideální. A tak Eliška navrhla, že by se mohla opět stavit a mohly bychom vzít zvěř, případně dítko a rovnou se projít. 

 

Výborný to nápad.

 

A moc krásně se to povedlo. Tím, že nečekaně jel Brtnik domů ve stejnou dobu jako já, jsme byli doma o něco dřív, než když točím volantem já sama. Přivítala jsem se s ohařema, přehodila oblečení a mohla dát Elišce echo, že vyrážím směr kostelíček a pak do zátoče. Zátoč – tak se tady říká jedné velké zatáčce. Asi se tady tak obecně říká všem zatáčkám, ale já to zatím slyšela jen v tomhle spojení. No, a vzala jsem s sebou jen Rumíčka. Ze dvou důvodů. Na Boui jsou ti dva trošku moc. Jasně na zahradě je to jinačí, než venku, ale stejně. A pak…. Rumíček si zaslouží občas mít něco jen tak svýho. Tali se pak ve větší společnosti stejně „odpojí“ a jde si po svým. Zas tak to neocení a navíc svým pohrkaným projevem je pro malinký dítko, trošku moc hrr. A je zbytečný, aby, i když je hodná, ale blbá 😀 , aby se dítko kvůli jejímu projevu, kdy Tali nekouká, co dělá, pak zašlápne, přerazí… aby se dítko zbytečně začalo psů bát. 

 

Vyrazili jsme s Rumouškem velmi svižným tempem. Až se plíce divily a já tak trochu taky, protože dneska to byl den, kdy to nahoru celkem slušně šlapalo. Tudíž jsme byli nahoře hodně rychle a mohli se pak cestou nejen courat, ale taky si spolu v klidu hrát. A to má Rumoušek moc rád.

 

A ještě víc rád má, když mu teda přijede dámská návštěva. Takže, když Eliška dorazila a z auta vystoupila Boubelesová, byl zcela unešen. Než se dounášel, vyndala Eliška z útrob auta nejdřív kočárek a pak spořádaného Jozífka. To je vám tak úžasný dítěto! Z mého pohledu roztomilej, klidnej, pohodovej hošíček.

 

Vyrazili jsme do terénu, Rumíček s Boubelesovou si pobíhali, my si s Eliškou povídaly, Jozífek se vezl a byla naprostá pohodička. Dumala jsem, kam tak s kočárkem tady vyrazit – i vzhledem k tomu, že už bylo trošku pozdě a já furt mám v hlavě ty prasata a malé dítě a psy……….. a tak jsme udělaly – či udělali, když tam byl vlastně i ten Jozífek a Rumíček, ale vedly jsme to my ženy 😀 – statické venčení. Tedy pro nás dvě. Zbytek se naopak krásně rozpohyboval. 

 

Pesani proto, že jsem vyndala z ledvinky balonky. Boubelesová prý pro ně nemá velkou slabost, ale nakonec jsme našli způsob, jak ji pěkně rozběhat a hrát si. Rumoušek byl unešen, běhali tam spolu. A Jozifek nakonec taky. Měl tam dva animátory, kterým mohl házet balonky a ti dva za nimi nadšeně lítali. Musím říct, že pohled na společnou hru dítěte a psů  – to je převeliká nádhera. Jozífek je psí dítěto, které se i přes svůj velmi, velmi nízký věk, umí ve společnosti štěkavců moc hezky chovat. A ti dva se k němu taky moc pěkně chovali. Byla to taková naprostá bezstarostná pohoda, kterou zas tak často člověk nemá. Takovýhle venčení si člověk nechá líbit. ,

Strávili jsme si tam spokojeně nějaký ten čásek a pak se zase rozešly do směrů, odkud jsme obě původně přišly. Tedy Eliška zpátky do zátoče a já ke kostelíku, kde jsem si udělala s Rumíčkem malou zastávku na stopování. Protože bylo jasné, že dole u branky budeme dřív, než Eliška s Jozífkem a Boubeles, páč těžko budou utíkat. Takže si Rumoušek ještě v klídku zastopoval a mazali jsme dolů. Já jsem cestou sebrala dvě pořádný sukovice, abych nedorazila dom s prázdnou. Tam jsem akorát stihla skočit do sklepa pro ta vajíčka  a přesně to vyšlo. 

 

S Eliškou jsme se rozloučily s tím, že to můžeme zase zopakovat a přispět tak Boubelesový k určitému zeštíhlení v pase, které díky přikrmování se od Jozífka, bude prý žádoucí, jak se zjistilo po ostříhání na letního psa. Páč Eliška má jednoho psa na zimu – to je takový malinký briard a na léto si pořizuje středního knírače. A přitom je to furt Boubeles 😀 . Jen v zimním, a nebo v letním sestřihu. 

 

Nu – tak až opadnou ta současná vedra, tak to doufám, zopákneme, bylo to moc milý. Díky.