Pravila jsem.

Vrátili jsme se zrovinka z víc, než deštivý procházky. Spíš tak jako z procházky v lijavci. Z rukávů bundy mi crčela voda, kalhoty jsem měla mokrý, ohaři byli jak houbičky. Ale i tak jsme si tu procházku užili. Sice nebyla veledlouhá, protože jsem to vzhledem k předchozímu očkování obou ohaříků nechtěla natahovat, zvlášť když cedilo. Ale bylo fajn. Rumíček hopíkal, protože on je vyloženě vodníček, to víme. Nicméně – má svůj věk, píchnutý pigáro, tak to nebudeme přehánět. I tak, jak jsem psala, jsme byli mokrý víc než dost. 

A i přes to – nebo spíš právě proto – jsem si po návratu řekla tu větu z nadpisu. Koho se týkala? Hryzce. Kterej nám na zahradě řádí. A já mu vyhlásila válku pod zemí, na zemi, pod vodou, ve vodě i ve vzduchu 😀 . A teď byl správný okamžik. Protože vody, vody bylo víc než dost a pořád přibývala. Sud po okapem byl plný a přetékal. Takže se i hodilo, abych ho odčerpala, protože to pak nepoteče ke sklepu….. 

„Fajn, to jsem vymyslela geniálně!“ , pochválila jsem se v duchu a šla osušit ohaře. Shodila jsem ze sebe tu promočenou bundu, vytahala ručníky a jala se sušit vodou nacucaný kožíšky. A sebe posléze zas oblíkla do tý promočený bundy, bylo to totiž naprosto jedno, bylo jasný, že tak jako tak budu mokrá 100x víc. 

Zanechala jsem ohaře ve verandě a šla lovit z podzemní nádrže svoje čerpadýlko. Oddělala jsem víko nádrže a už mi voda začala zatýkat z bundy do kalhot 😀 , zanedlouho pod tričko, prostě všude.  Vytáhla jsem čerpadlo, přetahala hadice z jedný části zahrady do druhý, pospojovala to, prdla čerpadlo do sudu a konec hadice pomstychtivě zastrčila do nejvzdálenější džuzny na hraně pozemku, kudy sem ten zmetek leze a ničí a ničí. Moje nový záhony  a rostlinky. Kdyby jen sem tam něco, nechám to být, jako jsem to nechávala doposud – což byla evidentně chyba, já vím. Ale čeho je moc, toho je příliš.

Vodu už jsem měla naprosto všade, crčela mi i z vlasů a to jsem na nich měla kapucu od mikiny i od bundy. Nicméně jsem to nevnímala, bylo mi to fučíček. Odebrala jsem se do krechtu, kde je zásuvka a s výkřikem: „Já ti dám, ty šmejde!“ jsem zapojila čerpadlo.

Mokrá jsem byla, jak kdybych byla v těch hryzcovejch štolách, kam teď proudila voda z hadice. Abych to podpořila, šla jsem do jiný části zahrady s konví a do další děr tu vodu nosila z barelů u záhonků. Já mu ty jeho cesty rozbiju!

Když jsem pak přendala konec hadice do jinčí džuzny, čerstvý v naprosto čerstvým záhonu uvědomila jsem si, že už jsem mokrá tak, že můžu ždímat i bombarďáky. Fusekle taky, ty se mi v holinkách naprosto srolovaly, takže jsem byla v holinách v podstatě bosky. Taky tam byla voda 😀 .

Tak jsem nechala čerpadlo pracovat a šla se osušit za ohařema. Nebo teda takhle …osušit – bundu jsem musela pověsit venku zase na hřebík, protože z tý cedilo stejně jako z oblohy. A pak jsem se šla celá vysvlíknout. Mokrý hadry jsem hodila ve verandě na zem, páč jednak jsem je nechtěla brát dovnitř a cárat vodu po Domečku a druhak bylo jasný, že až čerpadlo dočerpá a budu ho muset jít vypnout, tak se prostě zas do toho mokrýho voblíknu, páč už je to stejně jedno. 

Mezitím jsem roztopila v peci, aby ohaříci měli teplíčko a mohli v teple schnout. Dřevo jsem měla naštěstí natahaný vevnitř, tak jsem pro něj ven nemusela. Oheň začal plápolat a praskat a okamžitě to doma vytvořilo útulno. Polonahá jsem vykoukla ven a zjistila, že je přesně čas, jít vypnout to čerpadlo. Nasoukala jsem se zpátky do všeho toho mokrýho – vč. těch bombarďáků a šla konat. A doufat, že ta hromada vody, co jsem tam tomu zmetkovi poslala, mu značně znepříjemnila život. A že třeba odtáhne. 

Já posléze odtáhla domů a rovnou do vany, byla jsem mokrá, špinavá a byla mi už zima. Ó ty kráso teplé sprchy!!! Tuhle výhodu, ten šmejd v podzemí  rozhodně nemá. A má vytrvalost, to vím. Takže, ještě, že prší, budu mít náboje do dalších bojů.