A jak jsme si to udělali pěkný.

Teď už je na mě doma fakt všechno. Brtnika vidíme minimálně. Přijede domů pozdě, nají se a odpadne. A brzo ráno fičí pryč. Třeba i ve čtyři. Hrozný je to.

No takže logicky na mne zbylo i to, že když nám dovezou maso, je zapotřebí ho odnosit do mrazáku. Jak jsem psala v diskuzi. A nejedná se jen tak o nějaký kilíčko, ale o kilíček sto. A zatímco silák Brtnik popadne přepravní termobox a odvláčí ho celej rovnou dolů do sklepa, u mne tato varianta zcela logicky nepřipadá v úvahu. Tím spíš, že mám nějak najednou rameno ve stávce.

Takže jsem musela hledat jiný řešení. Původně jsem chtěla využít Rudánka, neboli rudl. Na kterej prdnu termobox a pofičím k baráku. Enemže, to nevyšlo, protože bych ty termoboxy, co byl navrchu, musela na Rudánka shodit. A to nechci, by se mohly rozbít. Tak kolečko – naházím to do kolečka a odvezu si.

Mno…….. jeden je ale línej, že jo. A varianta kolečko by znamenala, vyndat z termoboxů, naházet do kolečka a z něj to pak zas vyndavat do Ikea taška………… nesnáším zbytečnou práci. Takže když už to pak budu přenášet v tý Ikea tašce……… tak to do ní prostě nandám rovnou u tý branky a nebudu tím pádem každej kus brát do ruky stokrát, jen to odvláčím o trochu větší kus cesty. Dohodnuto!

Ohaříci si už rotovali po zahradě a byli v očekávání nějaký akce. Nejlépe venčící, že jo. „Jo, holenkové, to si ešče počkáte!  Základní potřeby saturovány a já teď mám ešče šichtu. A velkou.“ Sdělovala jsem jim, když jsem nakládala do tašky prvních šestnáct kilo.

„A víte co? Když se nudíte, tak nebude žádnej medvídek mýval, ale bude práce! Kynologická. Tak.“ Došli jsme ke dveřím a tam jsem jim nařídila, že  Čekej! ať se tuží v tomto povelu, když jsou tak nevyužitý a šla jsem dolů do sklepa ukládat maso. A zatímco někteří – hádejme kteří – vzorně seděli tam, kde sedět měli, tak jiní – už víme kteří, se v momentě, kdy mě uviděli, že vcházím do verandy, zvedli. „No tak to teda ne! Koukej mazat zpátky! Je vidět, že procvičování potřebuješ, jak prase drbání, Talino!“ vrátila jsem se z verandy zpátky do útrob Domečku, chvilku počkala a vyšla do verandy znovu. To už seděla tak, jak má. Mohla jsem je tudíž oba pochválit, Rumíčka velevychválit. 

A předat mu, jako úkol, nést smotanou tašku zpátky k termoboxům. Nesl to důležitě, věděl, že pracuje. Tali poskakovala okolo a že:“ Taky cy, taky si nosit!“ dožadovala se. „Vydrž Prťka, vydrž, druhý kolo je tvoje.“ slíbila jsem jí. Nandala dalších 16 kilo, vydala povel k noze – to abychom byli kynologicky činní i po cestě ke dveřím – a u těch dveří jsem jim zase zavelela čekej!. A šla házet maso do mrazáku. Při návratu jsem našla Taliprtku vzorně sedící u záhonku s jahodama 😀 😀 . Vzhledem k tomu, že červených teček ubylo a  zbyly jen bílé, je mi jasný, čím se tam při čekání zabavovala 😀 . Jahody mohla zajíst pičkůtem, který dostali oba za odměnu, za pěkný čekání.

Tali navíc tedy fásla tu tašku a teď to byla zas ona, kdo měl úkol a byl důležitej. A Rumíček si vesele poskakoval. Byla jsem ráda, že jsem vymyslela takovouhle zábavu, protože bylo jasný, že dnešní venčení už pak moc dlouhý nebude. Přece jen, trošku mi to trvalo. A tak jsme chodili sem a tam – oni s prázdnou, já s plnou taškou, pěkně u nohy. Oni měli povel čekej, já se šla štrachat do mrazáku…. sem a tam….. až jsme to společnejma silama odnosili. Měla jsem i cukání nechat jim nést vždy každýmu nějaký ten balík masa, ale to bych musela rozdělávat to balení po šesti kusech a to se mi nechtělo. Ostatní byly buď čtyřkilové bloky nebo pytel s kuřaty po deseti kilech. Tak nosili jen tu prázdnou tašku a důležitě seděli u dveří. Musím k tomu podotknout ještě jednu – nekynologickou věc – velmi jsem ocenila, že řidič, který maso vezl a skládal za brankou v tomhle deštivém počasí, byl ten z lidí, co používá mozek. Protože to celé zakryl plachtou a zatížil cihlama stejně, jako to ráno udělal Brtnik s připravenými prázdnými termoboxy na výměnu. To je, v dnešní době, kdy lidé začasto udělají jen nejnutnější, co musí, a nebo nejsou schopni u práce použít šedou můru  kostkovou, velmi k ocenění. Taky jsem hned panu řidiči napsala, poděkovala a jeho invenci pochválila. 

A sebe jsem taky pochválila, když jsem to natahala šécko dovnitř, uskladnila to, uklidila ty termoboxy, co jsem vyprázdnila a ještě při tom všem ohaře zabavila prací, aby si nepřišli nevytížení. Tím pádem jsem neměla výčitkůch, že dnešní procházka je komínová. Neboli jen kolem komína. Ono čas by byl, ale kdyby byl v jiný čas 😀 . Já bych se klidně domů vrátila pozdě, leč v tuhle dobu je to trošku problémek. Les je promoklý a stromy fakt shazují větve, staré, uschlé suchem, ale teď deštěm namočené a ztěžklé. Nechci dostat po makovici, nebo aby ohaři dostali po makovici. Tuhle to stačilo. A na louky to teď moc taky nejde, páč jednak jsou narostlé a obsazené mláďaty a druhak takhle k večeru, či brzo ráno i těma prasatama.  Přes den v pohodě, ale k večeru mi přijde rozumnější nerušit. Přeci jen – jsme tam návštěvníci. A tak jsme si dali ten komín, kde jsme ale vesele pokračovali v kynológický činnosti, kde jsme kombinovali přivolávání se s hraním si a běháním. 

Tudíž si ohaři ani tohle odpoledne nemohli připadat nevyužití a nevyběhaní. Zas se budu opakovat, pro tohle to místo, kde teď žiju, taky miluju, že mi v takovým momentech dává možnost ty dva aktivisty zabavit a řádně ovenčit, aniž bych musela někam daleko. 

Když pak přijel Brtnik večer domů, čekalo na něj překvápko – šécko maso bylo fuč. Jo….. mohla jsem to tam nechat, až se vrátí domů, jak říkal. Ale komu by se po dvanácti, třinácti hodinách v práci chtělo ještě něco  dělat. Jasně, že by to odnosil, ale já nechtěla. Chtěla jsem, aby si sednul na zadek a nedělal nic.