Vyrazili jsme si tedy bez Brtnika.

A tentokrát i bez Mousese. Byla jsem ráda, představa, že se s ním tahám po lese, nebo poslouchám ty jeho věčný litanie, jak „deme dalekooooooooooo“, a jak „deme dlouhoooo“ a „musíme se vrátíííít“ mě dneska zrovinka netěšila. Byla jsem z toho sekání uřícená, byla jsem ráda, že jsem ráda a měla sílu vytáhnout do toho krpálu jen tak sama sebe.

I tak si ohaříci počkali 😀 . A nebo se pro mě prostě vrátili.

Cestou vzhůru ke kostelíčku jsem si udělala jedno vzpomínkový foto:

Tohle přesně jsem totiž viděla před 6!!! lety, když jsem prvně vyběhla do půlky kopce, abych se při naší první návštěvě Domečku rozhlídla, zda tady budu mít kde venčit:

Vzhledem k tomu, že se mi nechtělo vyhýbat se padajícím větvím, řekla jsem si, že do Bukovýho chrámu vyrazíme jindy a vezmeme to pěkně po rovince loukou do lesa. 

A tady jsem si uvědomila, že mám opravdovou dovolenou. Opravdovou, že je to, jako bych byla na výletě v Novohradkách:

Přesně takovýhle místa tam miluju.  

Poooooomaloučku jsme se docourali na kraj lesa, kde jsem si ohařiska stáhla k sobě, protože prasata. A pustila jsem je až za zatáčkou, kde jsem měla přehled. Drželi se mnou basu a celou dobu se tak nějak batolili kolem mně. Velmi neohařsky 😀

Chtěla jsem vám toho natočit víc, ale oba mi na to hodili …..ne doslova bobek, ale uvidíte sami 😀

No a tak jsme si v tom horku tak pěkně kroužili po vršku, až jsme došli do zátoče. Tak se tady říká jedné velké zatáčce. Když jsme k ní docházeli, říkala jsem si, že by zrovna kolem mohl jet Brtnik, že bych na něj zamávala. A co myslíte??

Jo, trefila jsem to, jel kolem. A já jsem mávala. Ale von mě neviděl, protože jsem byla tak trochu schovaná za terénní vlnou, takže zaregistrovat mou doslova maličkost z jedoucího auta, by byl docela kumšt. Tak jsem počkala do momentu, kdy už musel být zaparkovaný před Domečkem a zavolala mu, že jsme ho viděli. Koukal prý po nás, že by zastavil a šel kousek s námi, ale neviděl nás. No dyk to řikám, maličkost za terénní vlnou není vidět. A tak si opravdu užil toho, že doma je klid a nikdo po něm, po tom množství hodin nadupaných až po okraj, nic nechce.

A my si šli kroužit ještě chvíli dál. A trošku jsme si hráli – třeba na gymnasty, na položených kládách. A nebo na vyhledávače, když jsem jim schovávala jejich balonky. Rumoušek ještě přidal aktivně asi tak dva tisíce, ťapičkama označených pařezů. Tali to inspirovalo tak na dva ty pařezy. Já neoznačovala nic. Já jsem krásně mozkově lenošila a kochala se tím vším kolem sebe.

Na zpáteční cestě jsem do party přibrala dvě velký větve, abych nešla domů s prázdnou. Zima se jednou zeptá, že jo. Mno, hlavně, že jsem si teď nedávno nařídila, že: „DOKUD TO ŠÉCKO NEPOŘEŽEŠ /mám pořezaný tak dvě třetiny toho, co se natahalo/ TAK NIC DALŠÍHO DOMŮ NENOS!“. Je to marný, já od maličkata měla problém s autoritou 😀 😀  – ostatně to mám napsané i v posudku ze střední školy, že jo. A nesnáším, když mi někdo něco nařizuje. Takže jsem je dotáhla prostě dom. Ať si řikám, co chci 😀 : D A nadávat pak můžu jen sama sobě. 

Brtnik nás slyšel a tak se ohaříkům, který jsem já za brankou hecovala, kde je páník, kde ho mají, když v tom kufru auta nejni, schoval. Hehehe tak to měli na závěr ještě s bojovkou. A my si pak mohli jít sednout do stínu na zápraží a dát si kávičku.

A já vám ještě ukážu svou posekanou předzahrádku: