Jsem a žiju.

Ale nestíhám se. 

Ani doma, ani v práci. 

V pondělí jsme si dali očkování a já volno. Myslela jsem si, jak se budu flákat. Flákala, u ranního kafe. A to jsem nestávala úplně na Pražáka, jak jsem si naplánovala, ale v osm. Než došlo na snídání, došlo na procházení. A nevzala jsem to tentokrát do přírody, alébrž!

Rozhodla jsem se spojit příjemný s užitečným a ubrat Brtnikovi trochu povinností. U branky byl přistavený můj Hechtík vozík a něm železo, který že sveze hasičům a plast do konťasu. V železe byla mimo jiné i velká litinová trubka-či spíše trouba a korba od starýho kolečka. Už jen ta trubka byla těžká jako kráva, zatímco korba od kolečka byla zase neforemná. Tak jsem si říkala, že to dolů do vesnice bude asi dost veselý ta moje cesta. Ale – nejsem přece žádný máslo dvojka za vosmičku a poradím si s tím. Dolů lepší než nahoru, ne? 😀 . Ovšem jak kdy.

Abych měla o zábavu víc postaráno, přihodila jsem tam i další pytel s umělou hmotou a taky pytel se železem z kuchyně, konzervy, uzávěry, víčka atd. Tudíž, jak jinak…..vozík dost přetýkal. A byl těžkej jako ta kráááááááááááva. A já jsem druhá, říkala jsem si, když jsem tlačila vozík z branky, kde už jsem měla před brankou posedaný ohaříky. Jak je dobře, že člověk ty čoklidy tohle naučí, pak je to opouštění pozemku takový sofistikovanější. Spešl v těchto chvílích. 

Který vám opepří ještě hovado mouratý, který nemá lepší nápad, než skočit přímo před ten vozík. Ne, stále ještě Mouses žije, ani jsem ho neubezdušila, ani jsem ho nepřejela.

Byli jsme ready a naše pouť za sběrnýma surovinama mohla začít. S ohařema u nohy jsme přesvištěli silnici, já se zhluboka nadechla a jala se brzdit. Přišlo mi, že vozík nějak nabobtnal, že je výrazně větší, než bývá obvykle a taky hůř ovladatelný. V místě, kde soused dal do úvozový cesty obří kámen, aby tam prasácky nejezdili jelita na čtyřkolkách, jsem měla trochek prekérku. Kámen se dá – logicky – velmi špatně objet. Takže vozík se mi krásně naklonil a já propadla panice, že to vyklopim. Přeprat bych to neměla sílu, bylo to fakt těžký. Podařilo se mi to ovšem vymanévrovat a kámen jsem zdárně objela. Pak jsem musela ohulákat ohaře, protože ti už byli značně daleko. A to já nerada teda. Když se přikohátali, zatvářila jsem se krutopřísně, aby bylo jasný, že vzdalovat se už teda rozhodně nebudou a já to nebudu opakovat. Páč mám jiný starostě.

Vozík totiž  v tom prudkým úseku hrozil, že mě přetlačí. Pak by se taky mohlo stát, že zcela nedobrovolně usednu třeba na oj a pojedu nekontrolovaně dolů 😀 😀 .  Jsem žena silných nervů a svalů, nepovedlo se mu to a já s ním zdárně dokodrcala dolů. Zbývalo si jen zavzpírat. Nejhorší byla ta litinová trůba. Nadechla jsem se, zatla šécko svalstvo ……… a prdho! Trůba letěla vzduchem jak Méry Popins. Jen ten deštnik jí chyběl. Pak už to šlo snáz. Posléze už jen dojet k sámošce ke kontíkům a vyprázdnit vozík od umělé hmoty. 

A…………. vytáhnout tu těžkou kovovou krávu nahoru do toho kopce. K mému překvapení jsem se zastavila jen jednou. Za šutrem paní Doušový. Ten šutr jsem si takhle pojmenovala proto, že mi babička vyprávěla, jak se jednou kdysi takhle řítila dolů, protože pospíchala a na tom kameni se pěkně vymajzla. Od tý doby si na něj dávám majzla. Nejlíp pod sněhem, kdy je schovanej, nebo po dešti. 

Ohaři měli trošku jinčí procházku než obvykle, když jsem takhle doma. A stejně tako to měli tentokrát se snídaní, která se podávala po návratu. Byl to královský dar z Pudlího království. Páč prej pincezny sou zmlsaný a todle jim nejede. Jede to i kocourovi. Ten teda v záběrech nejni, páč došel až pozdějš (asi se urazil, jak jsem mu vyřvala díru do hlavy u tý branky). Nu posuďte sami, jak dobrý to konzervový papání je.

Když domlaskali šli se válet do pelechů, já si udělala taky snídani – hmmmm toho kopru, co jsem si na ten obloženej chleba nasekala……tuny ho byly. Miluju totiž kopr. A už mi pěkně roste.

A pak došlo teda na tu kávu, kdy jsem se rozmarně flákala. Což teda netrvalo dlouho. Neb jsem coby solární baronka měla spoustu úkolů, jako dát mýt nádobí a prát – zadara. Ale hlavně, hlavně -vytáhnout kámošku Alču a zadara posekat. Rovnou celou zahradu jsem vzala. Holky slepičí měly radost donesla jsem jim zelenou sváču.

Celkem jsem si mákla. Naplnila jsem celej vozík za auto (a…teď, když to píšu a za oknem cedí, si tak představuju tu kejdu, která z toho díky tomu dešti bude). Skončila jsem v půl druhý a to měl být čas, kdy se za chvíli dostaví Brtnik, neb ráno jel hodně brzo, aby odpoledne tentokrát přijel o něco dřív, než jezdívá. I proto, že nás čekalo očkování ohařů. 

Já jsem si sice původně malovala, že jako půjde s námi ven, ale při tom sekání trávy jsem to přehodnotila. Bude lepší, když vypadneme sami a on si tu, po příjezdu užije zaslouženýho klidu, neb toho má fakt v práci megamoc.

Takže jsme se vypravili a vyrazili. A to si nechám, protože k tomu mám moc hezký obrázkový doprovod, až na zítra. Stejně by to pak bylo moc dlouhý a nikdo by to nečetl.